Máme za sebou 10 dní v Čechách. A dnešní večer je první, kdy mám sílu něco napsat před tím, než odpadnu do postele. Uf.
Zážitků nad hlavu, převážně pozitivních nebo aspoň zajímavých. Nepříjemné pouze dva (když nepočítám Nevovu šipku hlavou na panelákové topení, protože to nemá spojitost s Čechy ani Českem…) a za ten první si z větší části můžu sama. Zapomněla jsem totiž mobil v letadle a pracovník české ochranky letiště mi vyhrožoval, že jestli se tam tím koridorem zkusím vrátit, někdo mě zastřelí. Mno, poslušně jsem tedy počkala, až všichni opustí letadlo, zatímco Giyora honil po příletové hale naše dvě dráčata probraná chladem a novým prostředím, a v doprovodu onoho pracovníka se vydala zpět k letadlu, kde mi steward dle mých instrukcí našel a donesl mobil. Zdržení a nervy, že nám zavřou autopůjčovnu na závěr devítihodinové náročné cesty, která ale proběhla vlastně nad veškerá očekávání dobře. Jedna menší Danielova hysterická scéna asi hodinu před přistáním, když mu došla baterka v tabletu… To se s připočtením vysokého stupně únavy samozřejmě dalo předpokládat. Uklidnil se rychle a po přečtení pár řádek z knížky usnul.
Za druhou nepříjemnou zkušenost považuju nákup pár malých pizz v mléčné košér restauraci v centru Prahy, která stála nekřesťanské peníze. Ale tak aby taky chtěli na takovém místě křesťanské, že jo. Aspoň dobrá teda byla, to se musí nechat.
V kategorii zajímavých zážitků rozhodně vede můj dopředu obávaný nákup v košér obchodě. Oprávněný strach z parkování v blízkosti se potvrdil, centrum Prahy je prostě jedna velká modrá zóna, ale navíc se ukázalo, že je problém obchod i najít. Ani zaměstnanec židovského muzea přímo v ulici o něm nevěděl, nikde žádná vitrína, cedule, nic. Ve čtvrtek jsme ho na dva pokusy nenašli, pak jsme přejeli k Beit Chabad o tři minuty vedle, koupili pěkných pár kilo košér masa přímo v restauraci a dozvěděli se, že obchod na avizované adrese skutečně je. To už ale nepřipadalo v úvahu, že se tam s dětmi vrátíme potřetí, aspoň ne ten den. Zkusili jsme to ale v pátek, zaparkovali na nábřeží a procházkou se znovu vydali na stoprocentně správnou adresu. Rozpačitě jsme zazvonili na zvonek pražské židovské obce a dotazujícímu poctivě odpověděli, že chceme nakoupit. Zdálo se, že s odpovědí je dotyčný spokojený, ale na otevření dveří jsme čekali marně. Místo toho k nám odkudsi přiskočil pracovník security a začal se nás vyptávat. Jak zjistil, odkud jsme, přepnul do hebrejštiny a zpovídal jen Giyoru, včetně kontroly jeho ID. Fíha, tohle jsme teda nečekali. Ale byla to chvilička, pak už nás konečně pustili dovnitř, z recepce odnavigovali k obchodu a my si mohli nakoupit zásoby plátkového sýra, hummusu a pár dalších drobností, co nám scházely v běžných obchodech. Ptala jsem se, proč je zrovna sýr takový problém, ale paní nevěděla. Jen se prý vždycky dělá v dané továrně po speciální přípravě košér šarže a pak si továrna jede dál svojí běžnou výrobu. Evidentně není poptávka, takže výrobci nemají důvod investovat cokoliv navíc.
Máme za sebou už dva šabaty, jeden v bytě dědečka a teď druhý v apartmánu v Rokytnici. Snažíme se zuby nehty zachovat zaběhnuté rituály z Izraele, ale dře to. Modlení pokulhává, dědečkovi telku zakázat nechceme, natož mu nechat v jeho bytě někde svítit. Tady v Rokytnici to jde o něco líp, ale když jsem po příjezdu zjistila, že nemám dost hotovosti na zaplacení a kartu neberou a paní recepční se uvolila, že jí to můžu doplatit druhý den, čili o šabatu, opravdu jsem se nehodlala pouštět do vysvětlování, proč bych to radši nechala až na neděli a na recepci se zbytkem hotovosti radši naklusala i s vědomím, že porušuji (další) zákaz.
A příště něco o těch příjemných zážitcích, kterých je mnohonásobně víc :-).
