Už týden doma. Backlog pračky je zpracovaný a v lednici se na mě usmívají dva naložené camemberty (byly tři…), coby kompenzace za to trápení během dovolené v Čechách, kdy jsem měla strašnou chuť na nakládaný hermelín a nemohla si dát. Doma to měsíc přežila voděnka a s pomocí venkovního zavlažování na zahradě jedna z dvou orchidejí plus další pokojová rostlina, v což jsem ani nedoufala. Obě auta jsou funkční, i když Citroen na mě po dnešku zlostně mžourá jen jedním okem a ještě si vyžádal po týdnu další plnou nádrž přesto, že jsme se denně nehli od domu do vzdálenosti delší než 20 km. Nenažranec prostě. Břicho velikosti a váhy medicimbálu výrazně komplikuje stání u plotny a hlavně u dřezu. Botky, co jsem ještě před dovolenou hodně nosila signalizují, že i otok nohou značně zesílil…
Před chvílí jsem se vrátila z lekce gijuru a zjistila (kromě toho, že se mi na té tvrdé židli ve třídě strašně blbě sedí) že jsme během toho měsíce o nic nepřišli, protože se téměř nestudovalo. Moshe i Revital navázali na látku, kterou si pamatujeme z doby před odjezdem. V průběhu diskuze o koloběhu života Moshe lehce naťukl i téma výchovy dětí. Na tabuli napsal a tučně zakroužkoval dvě slova: „láska“ a „trpělivost“. Ano, já vím, že se by se zřejmě mělo jednat o základní stavební kámen výchovy bez návaznosti na jakékoliv náboženství, ale i tak to pro mě bylo zas a znovu potřebné ťuknutí. Pozastavení a zamyšlení se nad tím, jak často u mě získává prioritu urputná snaha o nastavování hranic, nezřídka dost autoritativním způsobem. Opět předsevzetí, že od zítra to zkusím jinak a líp. Teď s extra motivací, protože jen co jsme se tu stihli aklimatizovat, je přede mnou nová výzva v podobě Giyorovy služební cesty do Polska, dovolené tchýně a švagrovic rodinky (jinými slovy, budu tu s klukama sama od rána do večera po celý týden…) a rozhodně to teda není dobrá doba k riskování předčasného porodu z rozčilení se do ruda :-).
I když se malej dost často mrská tak zdatně, až se kroutím, doufám, že vydrží v tom velrybím břichu ještě aspoň dva týdny po nástupu obou brášků do školky, abych měla čas to tu na příchod třetího potomka maličko připravit. Aktuálně to vypadá jako mission impossible – v přebalovací komodě stále Nevoušovo oblečení, v pokojíčcích kluků probíhající změny za účelem vytvoření nového úložného prostoru a přesunu postýlek pro případ, že by se třeba rozhodli spát jinde než s námi v ložnici. Sádrokartonová zeď stojí, ale do finálního vzhledu „zdi“ má stále daleko.
Horké sprnové dny přežíváme hraním doma pod klimatizací s příležitostnými výběhy na zahradu k bazénu. To pak funím při sebemenší námaze a jako správnej hroch se s nima pak radši do tý půl metru hluboký louže naložím taky. Vyrazit s nimi na jiné klimatizované útočiště budu donucena ve středu, kdy je ohlášený výpadek elektřiny mezi 9 a 16 hodinou. Doufám, že tím nemyslí celou tu dobu nepřetržitě, protože bych se tím mohla rozloučit s obsahem ledničky a mrazáku…
Tak, jdu klukům vytvořit kalendář, kde si můžou odškrtávat dny do příjezdu tatínka a začátku školky. Vlastně to možná dělám tak trochu pro sebe :D.
