Po celkem 4 šabatech v Čechách a jednom v Rakousku jsme se opravdu hodně těšili na ten náš domácí. Zřejmě i to bylo důvodem, že jsme jej připravili líp než kdykoliv předtím. Sice jsme se ani tentokrát nevyhli stresuplných příprav před začátkem, ale povedlo se mi nastavit časovače na všech využívaných klimatizacích, elektrickou žaluzii na zahradu jsme nechali vytaženou nahoře, toaletní papír nahradily natrhané ubrousky, světla předrozsvícená, kde bylo potřeba, mega termoska na horkou vodu v pohotovosti a jídlo včas připravené na šabatové plotýnce. Giyorovi synagoga chyběla, čili tam stihl zajít po návratu před šabatem už párkrát. Účast na páteční večeři přislíbili Giyorovy kluci a přítelkyně mladšího z nich a my s Giyorou radostně kývli na pozvání Shuvy a Noama na sobotní dopolední hostinu. S tím, že jsem rovnou Shuvě sdělila, že se s klukama v tom vedru okolo poledního do synagogy určitě nepotáhnu a sejdeme se rovnou u nich.
Mláďata jsem po náročném dni ukládala do postelí před sedmou, krátce po té, co Giyora odešel do synagogy a já zapálila šabatové svíce. Po osmé dorazila avizovaná trojice Giyorových dospěláků a než se vrátil Giyora, pomohli mi připravit šabatový stůl. Konverzace příjemně plynula během večeře a ještě dlouho po té, kdy jsme se bavili probíráním Giyorových certifikátů z různých kurzů a studií, co během života zvládl. Některé vypadaly vyloženě archaicky, až se kluci smáli, že už by mu ani v žádném zaměstnání nevěřili, že to je opravdový. Až automatické vypnutí klimatizace nastavené na 23:15 upozornilo na pokročilou hodinu. Chvíli se pak ještě řešil správný tvar slovesa „hřešit“ v infinitivu, ale nakonec tu klimošku nikdo nezapl a usoudili jsme, že jsme všichni dostatečně unavení na to jít spát. Já teda byla extrémně a odpadla jsem hned, Giyora se přidal prý až v jednu, po té, co dal do pořádku kuchyň.
Ráno kluci vstali kolem čtvrt na osm a protože ani nebyl slyšet křik, užila jsem si převalování v prázdné posteli až do třičtvrtě. Pak jsem šla vystřídat Giyoru, aby se přichystal do synagogy. Dopoledne uteklo rychle při hraní a dovádění na zahradě a v bazénu, přestože Giyora zůstal v synagoze i na kiduš a přišel až po jedenácté. Společně jsme vypravili kluky a vyrazili naproti k rabínovi. Tentokrát jsem místo dalšího zbytečného daru nesla moučník. Kupovaný dort samozřejmě se známkou „košer mléčný“ a jakési makronky. Volba se osvědčila, Shuva si zřejmě pamatovala, že jsme se o tom posledně bavily a moučník oni nechystali. Ne, že by jinak nebylo co zakousnout na závěr, ale místo slavnostního dortu by to byly slavnostní sušenky. Děti nás nechaly kupodivu najíst a zvlášť Nevo se i na konzumaci jídla zdatně podílel. Daniel jako obvykle zakousl chalu se solí a běžel si zpátky hrát. A jen jsme dojedli moučníky, dostali jsme se zřejmě k času, kdy je minimálně Danielova únava na špici, což se projevuje zvýšenou citlivostí znamenající u něj „vzteklivostí“. Tak tak ho Giyora chytil, než stihl praštit svého vrstevníka z rodiny rabína a protože se vzniklou hysterickou scénu nedařilo tišit, vzal ho domů, jak bylo dohodnuté. Já zůstala s Nevem ještě dalších asi 15 minut. Když jsme dorazili domů i my, Daniel se stále ještě vztekal, jen z nové příčiny – on musel jít a Nevo mohl zůstat. Během více než dvou let, kdy už se naučil mluvit na výbornou, nepochopil, že ječením, mlácením a rozbíjením věcí nic nezíská. To je důvod, proč stále pokračuje větví speciálního vzdělávání a nemůžeme ho zařadit do klasické instituce, přestože podle poslední kontroly specialisty na vývoj je v pořádku. Doktor sice poznamel cosi o možné hyperaktivitě, ale na diagnózu a tím spíš nějaké „léčení“ je zatím brzy. My chceme od září zkusit kroužek juda, co funguje u nás v Tal El, v dobré víře, že případná přemíra energie bude využitá správněji… Jinak se dál snažíme být trpěliví, vysvětlovat a vysvětlovat a doufáme, že z toho snad přece jen jednou vyroste. Mno, myslím, že se nepovedlo absolvovat jediný šabat bez Danielovy scény, možná ani jediný jiný den, čili nic neobvyklého. Chápeme, že s tímhle dítětem nám Bůh připravil tvrdý kurz sebeovládání, který si beze sporu oba s manželem zasluhujeme. Ale tak stejně si někdy říkám, jestli už by to třeba nestačilo :-).
Následný průběh odpoledne už byl relativně klidný a typický – hraní doma, zahrada, bazén, sem tam jídlo. Děti už tradičně bez poledního spánku, večerní procedura ještě za přítomnosti Giyory a krátce po jeho odchodu jsme se odebrali do postelí s novými příběhy o Krtkovi, kterých jsem si z Čech dovezla slušnou zásobičku.
A teď hurá na další misi – příprava šabatu bez manžela. V kalendáři chybí ještě tři x do jeho návratu…