Minulý rok přesně po oslavě židovského Nového roku jsme se rozhodli, že začneme kurz gijur. Ušli jsme od té doby dlouhou a náročnou cestu, naučili se mnohé o judaismu, historii židovského národa, náboženské teorii i praxi a hlavně sami o sobě. Poznali jsme spoustu skvělých lidí, získali nové přátele a nové úhly pohledu. Otřepaná fráze, že „nic není černobílé“ má zase širší rozměr. Máme už skoro půl roku doma košér kuchyni a čím dál tím důsledněji dodržujeme košér stravu. Uteklo skoro 52 šabatů od toho prvního, kdy jsme googlili na webu, co se smí a nesmí, jedli studenou kuchyni, provinile si točili z elektrického přístroje horkou vodu na kafe a nevěděli, jak přežít den s dětmi bez výletu autem, elektroniky a televize. Probrání látky o šabatech v rámci kurzu je stále před námi a i bez toho víme, že to pořád není stoprocentní, ale daleko k tomu nemáme.
Nevydržela jsem a při setkání u rabína u druhé novoroční hostiny jsem se ptala, jestli ten tlak před šabatem někdy pomine. Měla jsem dojem, že se to má lepšit, ale ani po roce se nedaří a nedaří. Dotazem jsem pobavila nejen Shuvu a Noama, ale i jednu z jejích sester, co u nich s manželem a dětmi trávila svátky. Prý je to tak vždycky a jinak to nebude :D. Nezávisle na tom, jestli šabat začíná ve čtyři nebo v devět večer. A že by se nedivili, kdyby se nás na to soudci ptali, protože je to perfektní indikátor rozeznat, jestli vážně držíme šabaty. Tak nějak nevím, jestli mě to uklidnilo :D. A proč se vlastně snažíme? Jasně, Bůh přikázal… Jenže jak s oblibou říká Revital: „nespadne na mě piáno, když ta přikázání nebudu dodržovat, že. Ani mě nikdo nebude kontrolovat. Soudit jo a zřejmě brzy, což nám pomáhá se dokopat do úkonů, co nám přijdou hloupé, nesmyslné, ujeté, zbytečné a já nevím, co ještě. To ale byla na začátku z mého pohledu většina a nakonec jsem to často já, kdo v tom skrytý smysl objeví a dokonce najde i zalíbení.
Silně pokulhávám v modlitbách a do synagogy z důvodu potřebného počtu 10 mužů (minjan) chodí nadále jen Giyora. Sice mi pomohl šabat konvertitů, kde jsem čas na modlitbách v synagoze trávila já, a společné večerní modlení ve třídě při lekcích gijuru, ale tady zůstává hodně velký prostor ke zlepšení, ehm. Navíc jsem v srpnových vedrech a s těžkým břichem líná vyjít s klukama ten kopec k synagoze, tak se často ani k sobotnímu dopolednímu kiduši k Shuvě nepřipojuju.
Naposledy jsem se vykopala na Rosh HaShana, abych splnila přikázání a poslechla si 30 zatroubení šofáru. Dorazily jsme včas na to, abychom slyšeli asi 5 setů troubení během modlitby, celkem nějakých 45 zatroubení. Mezi tím ale bylo nutné pacifikovat děti, což jsme bez zakázeného mluvení nezvládly ani jedna. Čili jsme po skončení modlitby rády přijaly od Noama nabídku, že těch 30 tónů švagr speciálně pro nás odtroubí ještě jednou v kuse, ať z toho vylezeme s čistým štítem. To už jsme nemusely pacifikovat nikoho, protože děti bez hnutí zíraly na šofár a poslouchaly. Ještě si pak do šofáru většina ratolestí s nadšením poprskala, tak měly prima zážitek.
49 hodin doma a v okolí bylo sice dlouhých a s dětmi jsem byla víceméně sama, protože sváteční modlení je vždycky natažené, ale přešlo to překvapivě hladce, dokonce včetně návštěvy u rabína, kde i Daniel tentokrát vydržel dobré tři hodiny bez výraznějších negativních interakcí se svým vrstevníkem.
Aktuálně se nacházíme v obdobní tzv. deseti dnů pokání mezi Rosh HaShana a YomKipur, kdy má každý Bohem ještě nerozhodnutý smrtelník (někteří už mají údajně soud a zápis na příští rok za sebou, ať už dobře nebo špatně, ale většina nás čeká :-)) šanci si vylepšit skóre tím, že se bude chovat líp než se choval doteď během celého roku. Že je to přetvářka? Může to tak vypadat, ale význam je samozřejmě jiný. Většina z nás se totiž celý rok chce chovat o něco líp, než se to ve skutečnosti daří… Já třeba nechci číst facebook nebo chatovat, když jsem s dětmi, ale… Nechci na ně křičet, ale… Chci si po sobě všechno hned uklidit a nenechávat nepořádek, řešit spory s partnerem v klidu a na úrovni, aspoň občas si vzpomenout a zavolat tchýni, jak se má, neutrácet za zbytečnosti a spousta dalších věcí. Ale ale ale, ono se to prostě vždycky nepovede. Teď tu mám 10 dní, abych to zkusila nanovo. Abych zkusila zas a znovu být tou Monikou, kterou opravdu, ale opravdu chci být celý rok. A 10 dní to přece vydržet můžu! A když už to vydržím deset, půjde to i dalších 10, ne? A jestli to půjde i dalších deset, tak… :-). Tak uvidíme, jaký bude ten další rok a co nám přinese nového. A přeju všem, ať na Yom KiPur skončí se zápisem na té „dobré straně“. Aneb „gmar chatima tova!“