„Mami, ale já budu brečet, až půjdeš“, zahajuje Nevo krátce po probuzení obyklou konverzaci. Než vypravím Daniela na autobus do školky v 7:20, dodělám sváču pro Neva, oblékneme se a vyrazíme, uplynula od zvonění budíku už hodina půl. Za tu dobu mně na brečení, až půjdu, upozorní ještě zhruba 15x – 20x a to přes to, že se to v posledních dnech už neděje. Snažím se odpovídat s pochopením, ujišťuju ho, že brečet klidně může, že to je zdravé a slzy oplachují duši, že je normální, že mu je smutno, že mně je přece taky. A když dojde empatie, přichází na řadu odpověď typu „ale to už jsme přece probírali…“, což Neva nijak neodrazuje od dalšího opakování.
Do školky z auta uhání tři metry přede mnou, vstupuje celkem s jistotou, odloží si do přihrádky láhev s vodou, ukáže mi, kde je háček s jeho jménem, kde je třeba pověsit baťoh, hodí pár drobných do školkové kasičky na charitu a vybere si, kterou stolní hru si spolu zahrajeme než budu muset odejít. Už ani neprojevuje známky nervozity nebo nesoustředěnosti při čekání na moment, kdy se zvednu a jak dohrajeme, ptá se sám, jestli už jdu. Dohodneme se, že zas zamává z okna, až budu procházet kolem dvorku na parking a to také opravdu udělá a pošle mi vzduchem zpátky pusu.
Během září díky smršti svátků strávil ve školce všeho všudy jen 4 plné dny (8:30 – 15:45) a aklimatizace tedy zdá se proběhla nad očekávání dobře, i přes těch pár uplakaných odchodů dva dny po začátku, co opadlo nadšení, že už jde konečně do školky jako jeho velký brácha. A pochopil, že tam bude zůstávat sám bez maminky. Teď má před sebou 10 dní prázdnin přes svátek Sukot, tak snad do té doby nezapomene, že už se tam předtím cítil jako ryba ve vodě.
Já mám před sebou další dopoledne bez dětí. Když se poštěstí volno s Giyorou, který má letošní rok velmi vstřícný rozvrh a čtvrtky a pátky je doma, vyjde občas třeba i společná snídaně nebo procházka po pláži. Většinou to ale ze školky beru rovnou na nákup, kde si až příliš užívám nerušenou procházku mezi regály místo spěchání domů k úklidu. Ono stejně když jsem si prvně malovala, kolik toho za 4 hodiny stihnu, ukázalo se, že tak sotva třetinu plánu. Protože při aktivitě vydržím maximálně hodinu a půl v kuse, než se tělo zatížené pupkem devátého měsíce těhotenství začne nekompromisně dožadovat pauzy na odpočinek a případně jídlo. Když se najím a vklidu si vypiju polední kafe, pověsím třetí pračku prádla, vyskládám nádobí z odkapavače a myčky a nandám tam novou várku, stihnu tak možná vytřít část obýváku a už venku troubí Danielův autobus oznamující, že jsme se přiblížili k půl třetí odpoledne (a já zas skoro nic nestihla).
Hodinu máme s Danielem čas, než je potřeba dojet vyzvednout Neva. Daniel se nejdřív s nadšením přidával, ale když zjistil, že se cesta tam zácpou maličko táhne a že Nevo to po cestě zpátky obvykle zalomí, preferuje zůstat doma, když to přítomnost druhého rodiče umožňuje. Jak jsou obě mláďata zas spolu, začíná divočina. Naivně jsem si myslela, že si budou hezky hrát, když se většinu dne nevidí. Oni si teda hrajou, ale jejich představa hezké hry je na míle vzdálená od té mojí… Radost ze setkání je očividná, projevuje se ztřeštěným běháním, skákáním, křikem a případně provokací, pokud jeden ze sourozenců není dostatečně soustředěný na druhého. Ještě větší mazec, než jsme byli zvyklí během prázdnin. A vypadá, že to není jen přechodný stav, čili se v rámci šetření duševního zdraví snažím nerozčilovat a zamezovat pouze vyloženě nebezpečeným situacím. A vyhýbat se myšlenkám na to, jak to probůh může u nás vypadat, až se k nám přidá další Erez…
