Začalo jaro. Už nespíme v mikinách s kapucí a než vstaneme do práce, bývá ložnice příjemně ohřátá od sluníčka. Optimální počasí pro víkendová grilování a exkurze po přírodních krásách země. Prší už jen opravdu výjimečně, dny se prodlužují a začíná to lákat na pláže. A teď trochu k negativům. Znáte rčení „na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“ ? Tak teprve tady jsem ho myslím plně pochopila. Štírů jsme se přestěhováním bohužel nezbavili, naše kamenná podlaha se jim náramně líbí. Když jsem asi dva týdny po přesunu jednoho objevila při úklidu pod kobercem, byla jsem trochu otrávená, protože jsem naivně věřila, že mám se štíry vybráno na doživotí. To jsem si ještě pořád myslela, že jsou to líní a pomalu se pohybující tvorové, protože v pohybu jsem to do té doby neviděla. Nejsou… Jak jsem pak zjistila při kratší tůře po okolí, když tchán nadzvedl kámen, umí se to hýbat odporně rychle… Pak tu máme pavouky. Spousta!!! Začíná ze mě být odborník, protože tolik druhů, co jsme našli u nás v domě, možná za svůj život neviděla většina českých biologů. Dost jsme se lekli, když jsem jeden náš ranní objev „černý pavouk s červeným křížem“ zadala do googlu a bafla na mě černá vdova. Po týdnu jsme našli stejnou mrchu, tak jsme ji podrobili bližšímu výzkumu pod lupou a zjistili, že ta červená věc na zadku nejsou přesýpací hodiny, ale nějaký jiný obrazec. Čili sice taky vdova, ale její jed nás nemůže zabít a kousnutí prý bolí asi jako od včely… Ještě jsme se nezbavili šoku z potenciální černé vdovy a už tu byl další. Přijeli jsme večer z práce domů a, jako obvykle po příchodu do domu, začali opatrně prohlížet obývák. Giyora se s hlavou upřenou kamsi nad kuchyň začal dožadovat foťáku. Páč tu vdovu nám nikdo nechtěl věřit, rozhodli jsme se od té doby všechno fotit. Opatrně jsem mu ho podávala, instinktivně krčila hlavu mezi ramena a opakovala „co to je, co to je, co to je…“. Strach mi bránil se tím směrem podívat :). Fakt, že on působil dost nevzrušeně, pro mě nemá velkou informační hodnotu… Nakonec to byla roztomilá ještěrka. Jak je možné, že tentokrát není vůbec plachá a nechá nás přiblížit se skoro na dotyk, jsme pochopili později. Byla chuděra zřejmě vyděšená k smrti z toho, co jsme objevili za pár minut. Za dveřmi na věšáku visely tři bundy. Je to jedno z míst, které od začátku vyhodnocujeme jako rizikové. Giyorův návrh „já s tím zaklepu“, jsem po bleskovém přesunutí se do bezpečné vzdálenosti (asi 4 metry od místa), odsouhlasila. První silné třepnutí oddělilo od bundy černou věc velikosti žáby, která s plesknutím dopadla na zem. Tentokrát na pár vteřin zkoprněl i Giyora. V hlavě se mi honily všechny možné potvory, co jsem tu už potkala, ale žádná mi k té velikosti nešla přiřadit. Giyora s vytřeštěnýma očima střídavě zíral na zem a na mě. Pak z něj vylezlo: „No, tak to budeš asi hodně vyděšená, až uvidíš, co to je“. Ne, to přece není možný. To nemůže být ta tarantule, co jsme dva dny předtím viděli venku u branky. Za A, kudy by se sem něco tak velkého mohlo dostat. Za B, něco takového přece žije na zemi a neleze po zdi, vždyť je to moc těžké… Chjo. Může, dostalo a umí to lézt po zdi a nebyla to „ta“ tarantule, bylo to mnohem větší!!! Seděla jsem na stole, otočená k té věci bokem a sledovala po očku Giyoru, jestli to dostatečně hlídá a pacifikuje. Vynesl dlouhou tyčkou ven botu, do které se to schovalo, a trpělivě jsme počkali, až to botu opustí. Teprve pak jsem měla odvahu se na to jít podívat zblízka. Bylo to z té situace také trochu zkoprnělé, takže se to aspoň moc nehýbalo. Oba jsme to zkoumali s odporem i zájmem zároveň, takové věci člověk nevidí každý den. Ani tady to není nic obvyklého, i pro Giyoru to bylo poprvé. Mám prostě extra kliku :). Informací o dalším hmyzu vás ušetřím, protože jednak už je to moc dlouhé a jednak to asi čte i Háňa… :).
