Minulou sobotu jsme se rozhodli pro krátký víkendový výlet do Eilatu. Už jsme dlouho nikde nebyli s dětmi a tenhle nápad kluky nadchnul, takže jsme narychlo zarezervovali jednu noc v chatce v Ein Yahav po cestě na jih a další v Eilatu. Jako na potvoru se v tom samém týdnu začala přiostřovat situace v okolí Gazy. Od pondělka odtamtud lítalo mnohonásobně víc raket než obvykle )kolem 40 denně místo obvyklých 3), takže se Izrael ve středu rozhodl odstranit jednoho z vůdců Hammásu. To se sice povedlo, ale situaci to jen zhoršilo, déšť raket z Gazy na důkaz pomsty výrazně zesílil. Ministerstvo obrany ohlásilo přesun těžké techniky k pásmu Gaza a schválilo nábor 30 tisíc záložníků. Uf… Na válku s Libanonem bylo povoláno 10 tisíc. Tohle nevypadá dobře. Od čtvrtečního rána sledujeme, do jaké vzdálenosti od Gazy dopadají rakety, a vybíráme, kterou cestou do Eilatu pojedeme. Nejrychlejší je route 6 do Bershevy, ale do měst, která ji lemují, byly od rána nějaké rakety už také odpáleny. Města sice chrání obranný systém „Železná klenba“, ale jednak není stoprocentní a jednak zaměřuje výhradně rakety letící do obydlených oblastí, takže někde do pole podél silnice by to spadnout mohlo. Děti s námi nakonec nejedou, maminka je nepustí. Vyrážíme okolo šesté večer a rozhodujeme se pro zmíněnou šestku, protože jestli tam od rána zazněla siréna 3x, není velká pravděpodobnost, že se trefíme (nebo spíš, že se oni trefí). Palba ale pořád sílí. Posloucháme rádio a každá písnička je několikrát přerušovaná hlášením „céva adom“ (doslova přeloženo „červená barva“- značí poplach, znějící sirény a je pokynem pro obyvatelstvo běžet do krytů) – Bersheva, Ashod, Ashkelon, Shderot, Netivot… A Tel Aviv! Cože?! Rishon Lezion? Tahle města mají být mimo dostřel, z Gazy nikdy nic nedoletělo tak daleko! Reportér z Tel Avivu hlásí, že leží na zemi a čekají… Slyšeli výbuch, ale nevědí, kam to spadlo. V dálce před námi sem tam zahlédneme střely ze Železné klenby. Začínám se bát. Zatím žádná hrůza, ruce a nohy se potí asi jako při startu letadla, ale i tak navrhuji změnu plánu a cestu raději přes Jeruzalém. Giyora vcelku bez odmlouvání souhlasí. Jsme pár minut před rozhodující křižovatkou a v rádiu hlásí, že ve východním Jeruzalémě jsou nepokoje a navíc je silnice, po které máme jet, ucpaná kvůli nehodě. Dobře teda, riskneme to podle původního plánu. Do rizikové oblasti se se dostaneme za pár minut a strávíme v ní zhruba hodinu. Giyora mě instruuje, co dělat, když uslyšíme v rádiu ohlášení sirény ve městě, které bude poblíž – zastavujeme auto u kraje silnice a běžíme si lehnout do příkopu na straně, rukama přikrýt hlavu. Na akci máme asi minutu a půl, protože jsme od Gazy relativně daleko a raketa nějakou dobu letí, a zůstáváme ležet 10 minut. Představa, že si ve svém bílém svršku lehám někam na zem, se mi poněkud nepozdává, tak se opatrně ptám, jestli bychom si pod sebe nemohli aspoň hodit deku. Giyora je nápadem nadšený, jako voják nad takovými věcmi opravdu nepřemýšlí. Při zastávce u benzínky si přehazuji svršky a připravuji deku na klín. Většinu zákazníků benzínky tvoří mladí vojáci a vojandy v plné zbroji. To už jsme těsně před kritickou zónou a můj organismus začíná na hrozící nebezpečí i přes racionální pokyny mozku reagovat. Původně jsem myslela, že se klepu zimou, ale ne… Sotva se zvládám napít kafe, jak se mi třesou ruce, zvoní mi v uších a nevědomky tisknu čelisti. Po cestě míjíme několik náklaďáků vezoucích tanky a další těžkou techniku na jih. Z radia sotva stíhají ohlašovat, kde všude právě zní sirény a nám je naprosto jasné, že jsme si nevybrali dobrou cestu a že stát hodinu v zácpě před Jeruzalémem by byla vlastně pohoda. Giyora si blahořečí, že děti zůstaly nakonec doma. Raketu ve tmě nevidíte a z auta ani neslyšíte, vidět jsou jen střely z železné klenby, co ji mají zneškodnit. Z leva od silnice, sotva pár kilometrů před námi, právě vystřelilo pět rachejtliček. Kdyby člověk nevěděl, o co jde, je to podívaná na hezký ohňostroj. Giyora začíná přibržďovat, ale auto před námi pokračuje v jízdě v zákrytu za náklaďákem vezoucím tank, tak pokračujeme také. Upřímně, stejně si myslím, že jsem nebyla schopná ani stát jak se mi třásly nohy, natož někam běžet. S napětím sledujeme světýlka na obloze a čekáme… První trefil, druhý, třetí trefil, čtvrtý, čtvrtý, ČTVRTÝ… nic, pátý trefil… Jedna asi spadla, ale mimo náš momentální obzor. Přemýšlím, co se děje se zbytky sestřelené rakety, ale radši se neptám (přece musí taky někam spadnout, že). Křečovitě tisknu Giyorovi ruku a počítám minuty, kdy už tohle bude za námi. Další rachejtle zleva, hodně blízko, míří přesně nad nás. A druhá z prava do stejného místa. Takže raketa letí přesně proti nám! Přestávám dýchat. Sestřelena, uf… V duchu děkuji IDF (místní armáda, Israeli Defense Forces) a nakazuji si nikdy nestěžovat na vysoké daně z příjmu… Mno, druhá část cesty už byla docela v klidu, Hammás na chvíli zvolnil. Možná právě probíhal letecký útok Izraelců. Po opuštění rizikové oblasti opadl stres a zůstalo jen vyčerpání. Obdivuji reportéry a všechny, kteří v takových podmínkách dokáží normálně pracovat, protože zatím vůbec nechápu, jak se na něco takového dá zvyknout. Jakmile míjíme jaderný komplex u Dimony jsme v relativním bezpečí. Pouze relativním, protože Hammás vyhrožuje sebevražednými atentáty. Prý se po nich Izraeli určitě stýská. Asi se na pár týdnů radši budeme vyhýbat restauracím, kinům, shopping centrům apod. Zpět z Eilatu na sever jsme to vzali okolo Mrtvého moře a Jericha, zkušenost z route 6 už jsem si nechtěla zopáknout. Radiové vysílání nás usvědčovalo, že jsme udělali dobře. Útoky nepřestaly ani přes rozsáhlé zásahy izraelského letectva. Krátce po oznámení dalšího poplachu v Tel Avivu jsme volali kamaráda, který tam bydlí. Probíral se z odpoledního šlofíka a říkal, že než se stihl obléct, už slyšel z dálky výbuch. Byl pozitivně naladěný a se smíchem dodal, že na tyhle situace nejsou zvyklí a asi je musí víc trénovat. Kryt nějaký poblíž mají, ale prý je to takovej hnus, že člověk snad radši umře, než aby se tam šel schovat. Raketu sejmul obranný systém, který se povedlo rychle přistavit a zprovoznit i u Tel Avivu. Mobilizace armády pokračuje, povoláno může být až 75 000 vojáků z rezerv. Giyora je už mimo službu, protože je mu přes 40, a navíc invalidní veterán, protože si ve válce s Libanonem zničil kolena. Takže se ho to netýká, což je mu upřímně líto (mně teda ne). Ve městech na jihu se už několik dní nechodí do práce a do škol. Amdocs má pobočku ve Shedrotu, který je snad nejvíc na ráně. Zaměstnanci pracují z domovů. Hlavy arabských států vyjadřují Gaze podporu a odsuzují útoky Izraele. Máme je nechat zbrojit, jak se jim líbí, házet na nás, co chtějí, a hlavně nikoho nezabíjet, protože pak přece musíme pochopit, že se mstí. Kolegové z práce napjatě sledují online feeds na twitteru, facebooku a dalších serverech, aby věděli, co se děje s jejich bratry, případně syny. Prakticky všichni muži pod čtyřicet očekávají povolávací rozkaz. Přes napjatou situaci je tu stále veselo, Izraelci to berou s nadhledem, satirické pořady mají co glosovat. Kdybychom měli dostavený dům, zřejmě budeme stejně jako spousta dalších nabízet ubytování někomu z nejvíce postižených oblastí. Otázka je, jak dlouho ještě bude bezpečno tady na severu… Zatím tu probíhají jen poklidné demonstrace. V Gaze Palestinci natáčí videa trpících dětí držících fotografie zmrzačených těl a prosících svět o pomoc. Jako obvykle, ve stěžování a prezentování utrpení jsou nesrovnatelně lepší než Izraelci. Stěžují si, že jim IDF tentokrát neoznamují cíle úderů. Posledně se to míjelo účinkem, na budovách určených k likvidaci se z nějakého důvodu civilisté shromažďovali… Teď se zkouší letáky s upozorněním, že se civilisté nemají zdržovat blízko skladů zbraní, odpalovacích míst a podobně, které před útoky celý den vyhazovali Izraelci z letadel. Také se Izraelcům povedlo odvysílat varování obyvatelům Gazy na rádiové frekvenci Hammásu. Uvidíme, jestli to bude mít lepší efekt. Tak tohle je teď moje realita :). Rodí se ve mně touha taky nějak pomoci, tak možná snad alespoň pokusem o šíření nezkreslených aktuálních informací o dění tady v Izraeli – kdo o ně máte zájem, sledujte http://eretz.cz . Na závěr ještě připojuji pár perliček z rádia, co nás rozesmály (hrozí, že vám to nebude připadat vtipné ani trochu :)). Mějte se krásně!
Moderátor v rádiu po skončení písničky od Man At Work – Down Under, refrén končí slovy „You better run, you better take cover “: “Tak to byla jedna poměrně aktuální“
Reportérka z Tel Avivu, s poněkud hodně hrubým (až by se skoro řeklo vychlastaným) hlasem po běhu do krytu a zpátky do studia udýchaně: „No já bych teda opravdu měla přestat kouřit.“
Posluchač z Ashkelonu, se kterým dělal moderátor rozhovor, a probírali, že se právě z Ashkelonu přesunuli s rodinou do relativně bezpečnějšího místa: „No víte co, tohle není standardní situace, kdy slyšíte sirénu tak dvakrát, třikrát denně, tohle je fakt každých pár minut!“