Mateřská

Moc jsem chtěla napsat ještě jeden update z Izraele, který nebude vypadat jako z deníku šílené matky, ale kluk si na svět trochu pospíšil a já už jsem přes měsíc na mateřské. 26. 8. mi v nemocnici úspěšně otočili mimino, které se usadilo hlavou nahoru a hodlalo tak zůstat. Prckovi se v nové poloze sice líbilo, ale vydržel to přesně týden… Nakonec jsem opravdu jela do porodnice skoro rovnou z práce. V pondělí jsem ještě v osm večer poctivě dosloužila svou ‚on duty‘ a v osm ráno po probdělé noci se už na porodním lehátku vznášela v ráji epidurálu… No a přes oběd byl Daniel na světě. Tím 3. 9. 2013 začala má mateřská. Pro informaci, placená mateřská dovolená trvá v Izraeli 14 týdnů, pokud si odpracujete aspoň rok, jinak 7. Vyšlo to o fous, můj první rok v Amdocs Izrael uplynul 25. 8. Následně mám nárok na dalších 12 týdnů neplacené mateřské. Pak necelé dva týdny za to, kolik měsíců jsem v Amdocsu zatím odpracovala. A další dva měsíce potom mi může schválit šéfová. Jestli k tomu bude svolná, to zatím netuším.
No a jak si to užívám? Je to změna, obrovská. Neměla jsem žádná očekávání, ani jsem se nezatěžovala nějakými představami, jaké to asi může být – a dobře jsem udělala, protože skutečnosti bych se stejně nepřiblížila. Je to překvapivě krásné! Najednou tu se mnou existuje malinkatý človíček, ke kterému mě poutá nepředstavitelně silná a den ode dne rostoucí láska. Potřebuje mě jako nikdo na světě a já bych udělala všechno pro spokojený výraz v tom kouzelném droboučkém obličejíku. Samozřejmě je nejkrásnější na světě – i přes rostoucí třetí bradu a chlupaté uši :-). Jsem učebnicově hysterická matka prvorozeného a jestli mu v rozumné době nepořídíme sourozence, asi ho strašně rozmazlím.
Návrat z porodnice byl šok hlavně pro mě a pro kocoury. Ti hned mezi dveřmi z mého pohledu vyčetli, že jestli se toho tvorečka dotknou, bude zle… Bella se urazila, Daniela ignorovala a domů se chodila jen najíst. Jerry to tradičně vzal jako výzvu, vyčkával u dveří ložnice na správný moment a ve vteřině nepozornosti se vrhl dovnitř přímo do Danielovy postýlky (naštěstí pokaždé prázdné). Vždy, když uspěl, mohla jsem pro změnu já vyčíst z jeho pohledu: „tak co uděláš, ukaž se“. Postupně se smířili s tím, že to ukřičené kotě nevrátíme, odkud jsme ho vzali, a že se o naší přízeň s ním musí prostě dělit. Jerry neochotně přiznal teritoriální porážku a ložnici přestal nárokovat.
Kromě standardních strastí jsme 14 dní po porodu na první kontrole zjistili, že mimčo postrádá přes 10 procent porodní váhy. Normální pokles je do osmi procent a 10 dní po porodu už to má mít dávno dohnané… Návštěvu doktora zabrzdila byrokracie – nechtěli Danielovi vydat občanku hned v nemocnici, protože já stále nejsem plnoprávný občan Izraele. Nedostatečně informovaná úřednice a fakt, že se Daniel narodil mezi svátky a ona tudíž neměla kam zavolat, zapříčinil, že Giyora musel oběhat další tři různé úřady ve dvou městech, než se ukázalo, že je vlastně všechno v pořádku. Tím se ale protáhla i registrace do zdravotního pojištění, a proto jsme se na kontrolu dostali až takhle pozdě. Závěr – mimčo prý vypadá zdravé a v pohodě, jen prostě dost nejí… Možná za to mohla obřízka, kterou absolvoval podle tradice osmý den po porodu. Obřad proběhl doma, v úzkém rodinném kruhu, a vykonal jej rabín (doktor), který před lety obřezal také další dva Giyorovy syny. Čili byl ověřený a navíc s dalšími 13 lety praxe :-). Daniel sice narozdíl ode mě nebrečel, ale téměř vzdal říkání si o jídlo. Tak jsme si užili týden zběsilého krmení, lítání po kontrolách, jestli přibírá, a panikařící maminky, která ještě pod silným vlivem hormonů brečela po každém bobku, že určitě zase zhubl. Nezhubl, za týden dohnal mínus a už odkládáme oblečky novorozenecké velikosti.
O jídlo si teď říká velmi hlasitě, připadá mi, že křičí a brečí den ode dne s větší intenzitou a kratšími pauzami. Plně mě zaměstnává hledání způsobů, čím ho utišit a udržet aspoň dvouhodinovou mezeru mezi krmením. Půl hodiny funguje autosedačka a hudba z rádia, půl hodiny hopsání na gym ballu, chvilku tancování po obýváku se zpěvem, pár minut dívání se ven z okna, a čím dál tím výjimečněji barevné leporelo, kterým má obloženou postýlku. Nejlíp ale výlet autem a pobyt na čerstvém vzduchu. Počasí nám přeje, tak každý den drncám s kočárem na některé promenádě. Stále hřejivé sluníčko a šumění moře si užívám i já, to jediné mi připomíná, že jsem vlastně na dovolené :-).
Tenhle text píšu už týden… Už zase piští, jdu vyměnit plenku, nakrmit ho a hurá ven…