Den osmý

Před sedmou se vyhrabávám z postele, dítě znavené včerejšími žaludečními problémy a následnou návštěvou nemocnice, výjimečně ještě tvrdě spí. Je středa, osmý den od začátku masivního ostřelování z Gazy, na které Izrael odpověděl zahájením operace Ochranné ostří. Vyrážím po půl osmé trochu probraná ranní jógou a sprchou. Venku už to krásně hřeje, ale přede mnou je bohužel další pracovní den. Už druhý týden jezdím do práce do Raanany, města kousek od Tel Avivu. Do konce července tam mám s novými kolegy školení. Nasedám do Giyorova Cruze, pouštím rádio a vydávám se na další téměř dvouhodinovou cestu na jih. Dozvídám se, že dneska si v Gaze přivstali a pálí to už od šesti. Moderátor podruhé vstupuje do hrající písničky s hlášením oblastí, kde aktuálně zní siréna (azaka nebo céva adom) oznamující, že místo je cílem vystřelené rakety. Seznam míst se mu sotva daří přečíst na jeden nádech, dohromady je jich určitě patnáct. Napjatě poslouchám, jestli uslyším některé z měst v centru. Ne ne, tohle je všechno jih, nic moc nestandardního. „Tak to byla Amy MacDonald s písničkou Where you gonna sleep tonight..“, hlásí moderátor, „no, jak to tak vypadá, většina z nás dneska asi zase v krytech…“, dodává tak vesele, že se nejde nezasmát. Cesta hezky ubíhá, za půl hodinky jsem v Haifě, tunely prosvištím k pobřežní cestě a už zbývá jen hodina směr Tel Aviv. „Hm, tak teď už jsem na dostřel“, proběhne mi hlavou, když míjím Haderu, která je zatím stále nejdále zasaženým cílem. Písničky sem tam přerušuje hlášení o dalších útocích. Informují, kolik raket zneškodnil Iron Dome, kolik padlo na otevřená prostranství, jestli byl někdo zraněný… Každou půl hodinu připomínají, co dělat, když uslyšíme sirénu a zrovna řídíme. Slogan „Galgalatz, s obyvateli jihu“ už z vysílání stáhli, protože museli začít dodávat „…a centra“. A ve chvíli, kdy prvně zazněly sirény i v severoizraelské Haifě, už úplně pozbyl smyslu. Nicméně s „Přinášíme vám hlášení o sirénách v reálném čase“ se chlubí nadále. Tak, posledních 15 km, provoz začíná jako obvykle houstnout. Marně se poněkolikáté snažím dovolat Giyorovi, je skoro devět, dávno by měli být vzhůru. Nakonec odpovídá na pevnou linku, že si zapomněl mobil v ložnici. Je doma s Danielem, který má týdenní dovolenou ze školky. Informuje, že prckovi je líp, už nezvrací, ale má vysokou horečku. Instruuju, jak naložit s paracetamolovým sirupem a prosím, ať dá vědět, jestli to zabralo. A dál se posunuju v hustém provozu směr Raanana. Chjo, zase přijdu pozdě. Ale už jen pár kilometrů. Vypínám navigaci, teď už trefím. Giyora volá zpátky, paracetamol zabral, horečka spadla. Přibližuji se ve čtyřproudové silnici k poslednímu semaforu před odbočkou k budovám Amdocsu. Zastavuji na červené, stále s Giyorou na telefonu, když zvenku uslyším ten kvílivý obáváný zvuk. „Azakáááá, azakáááá, máme azakůůůů!!!!“, začnu hystericky vřeštět do telefonu, „cóóó máááááám děláááát???!!!“ „Zpomal, zajeď ke straně, jdi co nejdál od auta, lehni si na břicho a rukama si zakryj hlavu“, Giyora s klidem opakuje dobře známé instrukce z rádia. „Taaaaady neeeenííííí kaaaaaam jííííít,“ ječím dál, „všichni zůstávaj v autech!!!!“ Panikařím jak blázen. Pár vteřin, které mi připadají strašně dlouhé, opravdu nikdo nic nedělá. Nakonec paní přede mnou nesměle vystoupí z auta. „Vystupujou“, zařvu, „jdu taky!“ Zhasnu motor, vyrvu telefon z nabíječky (chci přece fotit), zamknu auto a odeberu se přes tři pruhy stojícících aut ke krajnici za svodidla. Zoufale vytřeštěnýma očima scanuju blízké okolí, jestli tam není aspoň nějakej šutr, ale nic. Prostě vysoká tráva, křoví, absolutně žádná šance se někam schovat. Lidé posedávají na svodidla, v ruce smartphony namířené na… Aha! Upírám oči na tři obláčky na nebi před sebou značící úspěšný zásah Iron Dome. „Asi jsem něco prošvihla“, napadne mě.“Ale proč ty sirény poř… PRÁSK! Světelný záblesk a čtvrtý obláček. Sakra, sakra, sakra, co kdyby to… no hergot. Znovu a ještě zoufaleji prohlížím okolí … Jako nejbezpečnější štít vypadá motorkář s helmou na hlavě klečící pár metrů od svodidel. Malátně se odebírám jeho směrem a zaklekám do prachu poblíž. Že mám v kufru auta kartón z krabice pro tyhle případy, jsem si samozřejmě ani nevzdechla. Zalehat nemá cenu, naše opuštění aut je stejně spíš za lepším výhledem než z bezpečnostních důvodů. Protože dopadnout to poblíž, jsme z těch hektolitrů benzínu pár metrů od nás stejně mrtví všichni. Stále za zvuku sirény slyšíme vzdálenou ránu. Že by jedna dopadla?! Třeštím oči na toho chlápka, který už sundal helmu a vysvětluje mi něco o té ráně, že to snad patří k nečěmu, co letělo dřív, co já vím. Kývám, ale vůbec nevím, o čem je řeč. Sirény doznívají, lidé se vrací zpátky k autům. Oprašuji kolena a přidávám se k nim. Nezvládnu ani zmáčknout správné tlačítko na klíči, abych odemkla centrál, auto odemykám manuálně. Není divu, že vyfotit se mi nepovedlo nic. Projíždím konečně zelenou a zatáčím k Amdocsu. Volá Giyora a ptá se, jestli jsem v pohodě. Pár vteřin nepřítomně zírám a přemýšlím, co chci vlastně říct a v jakém jazyce. Nakonec vítězí hebrejština a hlásím, že byly čtyři sestřely nad Raananou a jedna rána. Giyora, že prý ví, že to říkali v rádiu. Klepu se ještě po té, co vstupuju do třídy, kam se spolužáci právě vrátili ze security místnosti. „Tak co, jak to jde?!“, s úsměvem mě zdraví. „Ale tak… Zácpy… Rakety…“. Tep se pomalu vrací do normálu, ale ještě asi půl hodiny se vůbec nedokážu soustředit na přednášku. Uf, to tedy bylo ráno…