Po dlouhých měsících se opět dostávám k psaní článku. Za tu dobu se toho událo spousta, o čem jsem chtěla psát, ale zůstalo jen u toho chtění. Stejně tak jako jsem třeba chtěla číst. A když jsem s velkou radostí po dlouhém hledání objevila v přebalovací komodě svůj ebook, jen jsem ho přesunula jinam a zas leží ladem, zřejmě s vybitou baterií. Jo, prostě není čas, vůbec na nic. Pracujeme, staráme se o dvě mimina (Daniel si svůj dvouletý náskok nad bráchou moc nepřipouští) a tak tak kromě toho zvládneme osobní hygienu, jídlo a základní úklid.
Na přelomu července a srpna jsme si v Čechách užili první rodinnou zahraniční dovolenou ve čtyřech. Kdo má doma extra živé mimino a tříleťáka v období vzdoru, asi si umí představit, že jsme si moc neodpočinuli. Poslední tři týdny v srpnu už Daniel neměl školku, tak jsme také měli nabitý program. Nevo stále špatně snáší jízdy v autě, ticho je pouze když spí nebo jí, takže jsme objížděli destinace vzdálené maximálně hodinu tam na jeho dopolední spaní a vraceli se na to odpolední. Daniel nadále k bráškovi projevuje převážně nevraživost, čímž nás rozčiluje, čímž ta nevraživost ještě roste, což nás rozčiluje ještě víc… Tak nějak dokola, přes naší snahu se nerozčilovat :-). Snad je to vážně jenom období a ustojíme to nakonec všichni bez újmy na zdraví.
Od září Daniel začal navštěvovat jazykovou školku. Líbí se mu tam a líbí se mu i ranní cesty mikrobusem, co ho dováží. Bohužel nám stále nedokáže odvyprávět, co se ve školce a během té půlhodinové cesty děje. Především z toho cestování jsme s Giyorou poněkud nervózní.
Nevo začal školku u nás v obci. Ze začátku se mu to dost nelíbilo, čímž se to dost nelíbilo i nám, ale nakonec se s vychovatelkami k naší radosti spřátelil a denodenně i je obšťasňuje novými tanečními kreacemi. Do práce jsem se vrátila po deseti měsících v půlce září. Zaměstnavatel mi zatím vychází vstříc a respektuje mé po mateřsku upravené pracovní hodiny. Abych maximalizovala čas v kanceláři, ale mohla brzy domů, jezdím na sedmou. Ranní výprava ratolestí do školek zůstává na Giyorovi. Trénovali jsme to dva týdny dopředu a i tak byl ze začátku překvapený, jak, cituji „lítá od jednoho k druhému a nestihne si ani dojít na záchod“ :-). Ale už je to nějakou dobu a zvládají na jedničku (ťuk ťuk ťuk).
Listopad byl měsícem oslav. Jednak jsem po pěti letech dostala občanství. Jo, teď, konečně! Až mi vyhrkly slzy, když jsem proti izraelské vlajce přísahala věrnost zemi. Taková úleva, že už nemusíme každoročně shánět hromady dokumentů po všech možných úřadech, trávit hodiny pohovory s úředníky a další hodiny čekáním na ně!
Nabytí občanství jsme s Giyorou oslavili společně s pátým výročím svatby. Následovala oslava Nevových prvních narozenin, kterou nám zpestřil požár v lese u nás v obci. Prvně jsme evakuovali uprostřed noci k babičce, kde jsme se dost marně pokoušeli uspat děti a pak usnout sami. S úsvitem jsme se vraceli domů, aby nás za dvě hodiny zas vypakovali, že to znovu chytlo. S dortem a autem plným jídla jsme se teda přesunuli slavit ke švagrovi. Na veselí to neubralo a my měli víc času odpočívat, protože role hostitele se částečně ujal někdo jiný. A než jsme se projedli k dortu, požár byl zažehnán, aniž by se dostal k domům, a my se mohli vrátit.
Stejné štěstí jako my bohužel neměla spousta dalších obyvatel, které v následujícím týdnu z domova vyhnalo na 2000 požárů. Nebudu to dramatizovat, bylo by to na samostatný článek, na který si ale v příštím půl roce asi nenajdu čas (a pak zapomenu, o čem jsem chtěla psát), ale tak stručně: celkově 70 000 evakuovaných, většina z Haify, kde to byla největší hrůza. Kromě všech hasičů v zemi se do boje zapojila i spousta zahraničních týmů a letadel, jinak by to při těch vichrech dopadlo mnohem hůř. Obešlo se to bez ztrát na životech, což je hlavní.
A k poslednímu listopadovému dni dodávám, že vzhledem k čerstvým událostem, se po téměř šesti letech života v Izraeli prvně i já těším na déšť:-).
