Trochu jsme protáhli naše staronové auto na výlet za Tel Aviv (asi 150 km), kde jsme chtěli koupit klukům krásnou červenou klouzačku k domečku na zahradě, co jim Giyora postavil. To nevyšlo, ale aspoň byla poblíž pěkná pláž Rishon Letzion, tak jsme si užili pěkné pozdní odpoledne a západ slunce u moře. Studená sprcha na závěr se klukům líbila znatelně míň než domácí koupele, ale jinak to nešlo – že usnou po cestě bylo jasné a koupat je pak v deset po dojezdu domů, to by nešli spát před jednou. Nebo teda rozhodně aspoň Nevo ne.
Klouzačku máme nakonec modrou, protože červenou v Číně budou dělat prý zas třeba za rok. Na radosti kluků to nezměnilo nic a to je hlavní.
Spotřeba žrouta po výletu klesla na trošku míň tragických 12 na 100. Navíc se nám na parkovišti začaly objevovat olejové skvrny. Kontrola potvrdila údajně dost zásadní defekt, jehož oprava má stát 5000 shekelů. Tohle by mělo jít z účtu prodávajícího, ale je to pruda i tak. Už jen proto, že nám auto bude stát aspoň dva dny v servisu a dokud si ho tam nevezmou, máme obavy s ním jezdit. I když ten únik oleje zase tak drasticky nevypadá. Mno…
Dostala jsem svůj první dopis od izraelské policie, s pěknou fotkou nedávno vráceného služebního auta. Překročení rychlosti na konci dubna, 1500 shekelů. Vyloženě se to teď hodí, že.
Doma mi po roce odešla jedna ze dvou orchidejí. A ta druhá, co tu je pěkných pár let, se postupně asi taky poroučí.
Nějak se porouchaly dveře myčky nádobí, zřejmě tam ruplo pérko, co je drží. Než jsem si na to zvykla (což bylo rychlejší než oprava), spadly mi párkrát na obě holeně, které jsou teď plný modřin.
Daniel byl 1. září prvně ve školce, na 2 hodiny. Vezli jsme ho s Nevem tam i zpátky. Tam to bylo plánovaně, zpátky proto, že jsme mu zapomněli přivézt autosedačku do mikrobusu. Aspoň že žrout i přes ty defekty pořád jezdí.
Tak vzhůru do nového školního roku :-).
