Giyora odchází do synagogy, osiřím s dětmi. Jenom pro ujasnění, manžel sice Žid je, ale nepraktikující, takže celou konverzi musí dát se mnou. A pro něj to bude v mnohém náročnější, protože já jsem jako žena a navíc matka od spousty povinností osvobozena. Zatímco si v pokojíku hrajeme, vyvstávají mi otázky. Přemýšlím, co vlastně můžeme. Je stavění věže práce? Co hrací hračky, vláčky, autíčka na baterky? Jestli se nesmí používat ani foťák… Je naše odpovědnost dětem v nedovoleným činnostem zabraňovat? Dočetla jsem se, že jim mám schovat pastelky a nůžky. Ne že by je nějak moc používaly, ale tak nejspíš odpovědnost máme… A je možné tohle všechno nevnímat jako omezení? A jestli ne, budou ta omezení něčím kompenzována? Přesunujeme se do ložnice, kde spí obě děti s námi. Co rabín na tohle? Giyora se vrací po hodině a půl, když dětem předčítám u přenosného nouzového světla pohádku. Kupodivu snadno respektují naše nezvyklé požadavky. Zřejmě to berou jako hru, která je zatím docela baví. Giyora převezme čtení, já dám dětem dobrou noc a odcházím do obýváku. Co teď. Smála jsem se Giyorovi, že 25 hodin bez televize nedá a nakonec jsem to já, kdo rezignovaně otvírá svůj notebook už dvě hoďky po začátku šabatu… Podivuji se nad nařízeními kamarádce na Facebooku, která je zrovna v procesu konverze. Odpověď samozřejmě nečekám, drží přece šabat. Ale kupodivu odpovídá. „Jak to, že jsi na FB?!“ „Jsem na FB, protože nejsem Židovka. Šabat je za odměnu. Teď porušovat musím, po konverzi nesmím“. No tak to jsem z toho jelen. Ale porušuji tedy další zákaz – háčkuji. Giyora se vrací do obýváku od uspaných dětí. Pronáší podle modlitební knížky požehnání nad vínem a chalou, co jsem upekla (a jak jsme dodatečně zjistili, měly být dvě). Oběma nám to připadá dost komické. Vděčně si lokám vína, ohříváme jídlo (se nesmí) a večeříme. Televize zůstává vypnutá, vedeme dlouhou debatu na spirituální téma (doporučené). Tak jo, za tohle máš Bože dost plusových bodů, k tomu jsem manžela nepřesvědčila snad 4 roky.