Sobota ráno, Daniel automaticky pouští pohádku v televizi. Hmm… Giyora dává další hodinu a půl v synagoze, kam jsme mu s dětmi přišli naproti, abychom si zkrátili dlouhou chvíli. Doma vypráví, jak se tam chlapci v jednu chvíli začali otáčet při motlibě po směru hodinových ručiček a než to zjistil, už na sebe vykuleně zírali s chlapíkem před ním. Upřímně se mu směju. Znavenej modlením, ve kterém zatím nevidí žádný smysl, se složí se sendvičem na gauč pod zapnutou klimatizaci. A fňuká, že do té synagogy už nejde. Hm, že bychom to zabalili ještě před tím, než jsme oficiálně začali? Kolem poledne jsou kluci unavení, ale jak doma vůbec nejsou zvyklí v poledne spát (doteď jsme doma nebývali), nemáme šanci je přesvědčit, aby si šli lehnout. Konflikty se vyhrocují a končí Danielovým vzteklým ječením a mlácením Neva do hlavy. Tím narazí na hranice našeho pochopení a putuje za mobilní branku do svého pokoje. Jako obvykle se chystá mlátit vším, co mu přijde pod ruku. Obvykle máme snahu mu v tom zabraňovat, ale teď ho necháváme. Víme, že to funguje nejlíp, zvlášť, když rozbije něco, co má rád, ale většinou to nevydržíme. Dneska jo. Půl hodina vzteklého ječení, třískání hračkami, rozhazování věcí včetně obsahu šuplíků. No, Bůh pomáhej. Shodujeme se s manželem, že jestli vážně jo, tak to za to stojí. Když je s ním zase řeč, požadujeme, vlastně úplně nesprávně, když je ten šabat, aby dal pokojík zas do pořádku. Jde na truc spát. Následně vytuhne Giyora a půl hodinu na to i Nevo, když ho přestane bavit zdobit spícího tatínka samolepkami. Já si poledního klidu užívám, ehm, u počítače.
Bereme děti aspoň na zahradu, kde bezděčně porušují další zákazy – oškubávají nezralé miniplody z čínské mandarinky, zalévají zeleň (a taky trampolínu a kočky) a rýpají se v hlíně.
V šest, hodinu před koncem šabatu, Giyora opět odchází do synagogy. Koupu děti (chyba) a snad se i modlím, ať ten den už skončí.
Konečně padla, můžu si zapnout pračku, myčku, a vůbec, co chci, bez pocitu, že překračuji zákon. Giyora se vrací ze synagogy s tím, že to ještě není všechno. Musíme rituálem oddělit šabat od příchozího všedního dne. Dostal k tomu od chlapců v synagoze speciální, velmi kýčovitou svíčku s třemi knoty. Dělám zas bubáka s šátkem přes vlasy. Giyora přečte, co je potřeba, a tlesknutím zhasíná svíčku, co se prý nesmí sfouknout. To se dětem moc líbí. Tak jo, šabat je pryč, aspoň na týden. A já se přihlouple usmívám pokaždé, když se mi prst blíží k nějakému vypínači. Asi jsem právě pochopila tu dětinskou radost našich kluků z hry „rozsvítit, zhasnout, rozsvítit, zhasnout…“ :-).