Je pondělí, pro mě návštěvní den pracovního úřadu, kde se musím každý týden hlásit. V půl deváté s otvíračkou jsme s Nevoušem nastoupený a automat mi opět neumí ověřit ukazováček. Přesto, že při posledních dvou návštěvách už přikládám ten správný, ehm. Aspoň je to dneska bez čekání, hned jdem na řadu. Úředník se pobaveně zasměje, když na otázku, jestli si práci programátorky sama hledám, odpovím, že ano – na poloviční úvazek. Poznamená něco o tom, že v tomhle oboru to je spíš na jeden a půl úvazku, ale potvrdí mi návštěvu a za dvě minuty jsme venku.
Vezmu Nevouše na dětské hřiště s pořádnou klouzačkou, na kterou ale bohužel vyleze pouze s mou asistencí. Špatná volba, sem už nepůjdem. Nevo, zvyklý mít dopoledne dětská hřiště jen pro sebe, je mírně znepokojen dalším dvouletým návštěvníkem v doprovodu rusky mluvících prarodičů. „Moje klouzačka! Moje!“, důrazně chlapce upozorňuje s výrazem tygra bránícího svoje teritorium. Utvrzuje mě v domněnce, že mu spolužáci ze školky nechybí, to je pozitivní.
V jedenáct jsem už z posilování s 11 kilovým závažím utahaná a Nevo se nechá přesvědčit, že je čas jít domů. Jako obvykle vytuhne v autě a podle plánu dojíždíme včas na to, aby se ještě nechal přesunout do kočáru a dospal tam. Já si užívám polední klid u kafe a čerpám síly na odpoledne, kdy přijede Daniel. Při trávení společného času s oběma si stále připadám jako rozhodčí v rugby. A když má tak jako dnes posila v podobě manžela dorazit až v sedm, je to opravdu velká výzva!