Nedělní lekce Tóry – opět super. Babička sice zapomněla, že nám má hlídat děti, ale na poslední chvíli zrušila naplánovanou schůzku a dorazila. Na příští týden už máme raději objednanou babysitter, protože na lekce se těšíme asi jako do kina.
Úterý – pozvali jsme si domů rabína, aby nám osvětlil pravidla košér kuchyně. Máme rozdělit všechno nádobí na masné a mléčné, dokonce i skleničky mají být rozdělené podle toho, jestli se pije k masu nebo mléku. Tvářila jsem se na to dost skepticky a dožadovala se racionálního vysvětlení.
Středa – jsem pozvaná k rabínově ženě. Kecáme skoro do půlnoci, přestože nás obě ve čtvrtek čeká náročný den. Bylo to opět moc fajn, nicméně jsem pochopila, že racionální vysvětlení nebude. Aspoň ne tak, jak si ho momentálně představuju. Nebojí se totiž zranění těla, ale zranění duše. Pokouším se představovat si svět duší, ale nejde mi to.
Čtvrtek – připravujeme se na šabat. Nestihli jsme koupit časovač na šabatovou plotýnku, ale stejně ji hodláme na zkoušku použít. Já to přece jako nežidovka vypnout můžu ;).
Pátek – šabat začíná už ve čtyři. Giyora přetrpí návštěvu synagogy, protože ho skolil ten virus, co minulý týden Daniela. Klepe se vysokou horečkou a jde v osm spát. Já se snažím chvilku číst, ale nakonec jdu spát brzy po něm.
Sobota – Daniela nezajímají hračky pro šabat a tahá mě pryč od Nevouše. Zřejmě se na něm podepisují předchozí dva dny strávené s bráchou od rána do večera. Nebyl ve školce kvůli čtvrteční hospitalizaci na testy a v pátek jsme ho také nechali doma, ať se trochu vzpamatuje. Nakonec jsme většinu doby do odchodu k synagoze strávili v kuchyni, kde děti seděly na lince. Vlastně taky dobrý. Kromě vypnuté televize, což jsem vítala od začátku, mě začíná bavit i schovaný počítač a ignorace telefonu. V deset jdem společně s rabínovou ženou a jejími dětmi do synagogy. Tam Daniel ztropí scénu, že si Nevo hraje s jeho kamarádem. Cesta zpátky s uječeným Danielem, co odmítá chodit po svých… Protože je unavený, je nemožné ho uklidnit, tak pokračuje i doma, až se dovzteká do spánku. Usne i Giyora a jako poslední Nevo, já si čtu a přemýšlím, jak co nejrychleji dozdobit Nevův narozeninový dort, až padne šabat… Pak ještě jedna scéna, tentokrát moje, když se Giyora před čtvrtou chystá do synagogy a mezi dveřmi prohodí k dětem, jestli chtějí jít s ním. Chtějí, jak jinak. Nechápu… Má tam být za deset minut, s dětmi to bude na půl hodiny a navíc ho nenechají minutu sedět. Přemýšlím, jestli je pokrytec ke mně, a nebude je hlídat, nebo ke spolumodlícím, páč ví, že modlit se tam nejde! Navíc mi kazí plán hodit Daniela ve třičtvrtě na pět do vany, aby ve čtvrt na šest, přesně při skončení šabatu, seděl u pohádky a já mohla začít dodělávat narozeninový dort. Mno, dopadlo to tak, že Giyora vzal děti na zahradu a před barák na hřiště. Žádná synagoga, Bůh mu to odpusť! (A mně to ječení taky…)