Vlak. Sám o sobě pohodlný, rychlý a spolehlivý způsob dopravy v Izraeli. Hojně používaný širokou veřejností, bohužel – alespoň pro evropského cestujícího… Jako první nás může překvapit bezpečnostní prohlídka u vstupu na nádraží. Žádná hrůza, asi jako kontrola kabinového zavazadla v Praze na letišti, bývá to rychlé. Následně cena jízdenky. Ale musíme přihlédnout k faktu, že ceny tady kromě rajčat u středoevropana sympatie budit nebudou. Do příjezdu vlaku na nádraží se můžete kochat různorodostí obyvatelstva. Muslimky zahalené v černém od hlavy až k patě, muslimky v džínách jen s šátkem, vojáci a vojandy v plné zbroji, Thajci, bílí, černí, černo-bílí s klobouky a kudrlinkami, civilně odění židé, muži s jarmulkou, ženy s šátkem, kloboučkem, čapkou, čelenkou a spousta dalších lidí oblečených podle českých měřítek normálně, míň normálně, nevkusně i vyzývavě.
A je to tu, vlak se blíží do stanice. Lidé se připravují na startovní pozice, ostří lokty a cvičí výraz „teď mě nikdo nezajímá – ani těhotná nebo matka s kočárkem“. Vlak zastavuje ve stanici a před každými dveřmi je houf lidí, který se na ně tlačí stejně, jak kdyby v Čechách otvírali nový supermarket a dávali prvním sto zákazníkům pivo zdarma. Je úplně jedno, že jsou ještě zavřené. Ve chvíli, kdy se tlačítko na otvírání dveří konečně aktivuje a dveře se otevřou, ti nejúspěšnější vpadnou dovnitř tlačeni dál houfem za nimi. Pokud náhodou někdo vystupuje, ona tlačenice je obousměrná. Ve vlaku si specifické skupiny cestujících rády hoví s nohama na sedadlech, ignorujíc ceduli s obrázkem červených kecek a nápisem „Jsem vždy oběma nohama na zemi. I ve vlaku!“. Evidentně tato milá snaha izraelské železnice coby nápověda nestačí.
Že cestující budou mluvit do mobilních telefonů jsem předpokládala, ale že na speaker?! Za další lehce šokující zkušenost považuji přehrávání videí v telefonech nahlas. Když jsem s obočím pozvednutým údivem pozorovala paní, co se hlasitě hihňala nad videem zřejmě svého vnoučka, říkala jsem si, že sluchátka tu nejspíš neznají. A když si pak v další stanici vedle mě na sedadlo přisedla ortodoxní židovka, vytáhla modlitební knížku a začala se polohlasem modlit, došlo mi, že možná znají, ale nasadit si je mají ti, co slyšet nechtějí. Mno, tak jestli se jimi do příští cesty vybavím, možná i něco přečtu. Tentokrát jsem ebook zaklapla po osmém pokusu o přečtení toho stejného odstavce a zbytek cesty jen zírala z okénka na mořské pobřeží. Tak šťastnou cestu všem. A zkuste vyrazit mimo špičku… ;).
