Po dvou měsících od začátku konverze a vlastně v našem životě nepozorujeme nějakou zásadní změnu. Na šabaty jsme si zvykli a zřejmě hlavně z důvodu, že dětem se to moc líbí, necítíme, že bychom jakkoliv strádali. Ten poslední byl asi zatím nejvíc v klidu. S dětmi vstával Giyora, aby si to jejich pošťuchování užil, než odejde do synagogy, a já naopak nabrala síly na ty tři hodiny s nimi sama. Šabatové hračky si žádají obměnu, nějak je to přestává zajímat. Nějaký čas jsme zabrali knížkou se zvířaty, kdy Daniel přišel s „báječným“ nápadem, že maminka bude napodobovat nejen zvířecí zvuky, ale i emoce. Oba se mohli potrhat smíchy, jak podle instrukcí předvádím třeba šťastnou slepici, veselou kozu a úplně nejoblíbenější – naštvanou krávu. Když jsme se později vypravili, že půjdeme ven, Daniel prohlásil, že se jim ještě nechce a šokovali mě tím, že si celých 40 minut hráli jen spolu. Je to prvně za ty dva roky jejich společné existence, čili se mi stejně nedařilo soustředit na čtení a čekala jsem každou vteřinou nutnost zásahu do začínající rvačky. Nestalo se, jen je to přestalo bavit a chtěli teda jít ven, ale to už se domů vrátil Giyora.
Vyrazili jsme všichni společně až po jídle, do slunečného a nadprůměrně teplého prvního prosincového dne. Nevo podle plánu odpadl cestou zpátky v kočárku a Daniel se doma kupodivu ochotně odebral spát s tátou. Aby to nebylo tak růžové, krátce po té se ozval jeho srdceryvný řev a pláč, když mu náš zdatný kocour po pokusu o silné obejmutí uštědřil pořádnou facku. Byli jsme si jistí, že polední klid právě skončil, ale Nevo prospal i následující hysterické vřeštění při desinfekci škrábanců. Daniel se našimi společnými silami pak nechal utěšit ke spánku, Giyora se přidal a já měla celou hodinu a půl ticha na čtení, než jsem ho musela vzbudit, aby došel včas do synagogy. Kluci se probrali těsně před západem slunce, do konce šabatu necelá hodina. Prémiově jsme absolvovali požehnání úplňku, a to venku. Mláďata to nadchlo, protože díky tomu mohli na trampolínu, ač jsem jejich předchozí žadonění zamítla s tím, že už je přece tma. Musela jsem uznat, že pohled na zářivý měsíc za výlez na zahradu stál, i když to požehnání bylo delší, než jsme s kulisou překřikujících se prcků zvládli ustát. Doufám, že při příštím úplňku aspoň bude zase takové teplo!
