„Radši všechno přivažte“, dodal moderátor v rádiu po předpovědi počasí na nadcházející víkend. Má být bouřka, což v Izraeli znamená několikadenní slejvák, silný vichr a sem tam hromy a blesky. To bude asi pěknej šabat. Ale třeba si prckové aspoň budou moct hezky zadupat v kalužích :-).
Ten minulý se nakonec obešel bez protivného počasí, nějak podivně protivný stejně byl. V pátek přijel švagr s dětma a svým anti náboženským přístupem příjemné atmosféře moc nepřidal. S opovržením komentoval rituály a jeho děti byly celý večer přilepený k mobilům. Nečekali jsme nic jiného, ale asi trochu doufali aspoň v nepatrný respekt. Potěšující na tom byl jen fakt, že mí kluci si telefonů vůbec nevšímali a patlali se se zápalem s modelínou, co jim přinesla babička.
V sobotu byl Daniel nějak obrácenej, všechno bylo špatně, nešlo s ním vyjít. Nespravila to ani polední procházka venku s tátou, kdy Nevo doma spal.
Celý leden jezdím na lekce Tóry sama, Giyora musí odpracovat svých každoročních 30 hodin pro malý postup v hodnotícím žebříčku učitelů. A padá to na lednové neděle. Poněkud se ztrácím v Mosheho vyprávěních a mám co dělat, abych aspoň našla správnou kapitolu a verš v Tóře, když něco čte. Můj postoj k Bohu a víře se moc nemění. Pořád to bourá neutuchající snaha mozku si to nějak racionalizovat. I když vím, že tudy cesta zřejmě nepovede, nemůžu se toho zbavit. Ve vzácných chvilkách mám dojem, že to aspoň teoreticky začínám chápat, třeba po shlédnutí filmu Výchozí bod nebo po přečtení tohohle roztomilého rozhovoru dvojčátek v děloze, ale pak zas přečtu něco, co to počínající pochopení úplně zadupe. A to překvapivě třeba i verš v samotné Tóře.
Giyora racionalizuje míň a často má i pro mě akceptovatelný jiný úhel pohledu. Ale i když se chodí modlit do synagogy rád a rád ty kluky vidí, pořád má pocit, že to dělá pro sebe a ne pro „cosi“ nad námi. Máme protichůdné obavy. Já, že se porozumění Bohu nedočkám, a on, že ano. Nechápu, čeho se bojí, budu mu závidět, jestli se mu to povede :-).
Na nadcházející šabat jsme pozvaní k rabínovi na páteční večeři. Už jsme několikrát pozvání odmítli, protože měl přijít někdo k nám, až nám to bylo hloupý. Jsme rádi, že to konečně vyšlo. Akorát opět řeším, co přinést. Něco upéct nepřipadá v úvahu, protože naše kuchyně pořád košér není (ne, ještě jsme toastovač nekoupali :-)). Obávala jsem se, že to bude muset zachránit láhev vína, což teda nic moc pro kojící matku, ale právě volal Giyora, že už pro dnešek doučil a jede hledat koláč s tou správnou košér známkou. Tak snad bude úspěšnější než já u nás v arabské vesnici…
