Páteční večeře u rabína byla milá a stihli jsme posedět a popovídat si i přes vyrušování brekem některého ze šesti přítomných dětí a našimi zásahy do Danielových agresivnějších projevů nad míru, na jakou jsme už zvyklí. Drobotina padala únavou už v osm, a tak i když nás hostitelé přesvědčovali, že uspí svoje a můžeme klidně pokračovat, balili jsme se rychle domů, protože naši prckové jsou tak jako maminka s tatínkem nejvíc spokojení, když usínají ve svých (ehm, našich…) postelích ;). Nakonec jsme teda nezůstali na dezert, parvé koláč, co se Giyorovi úspěšně povedlo v košér supermarketu sehnat.
Celou noc se Daniel neklidně mrskal, nespokojeně fňukal, převracel, pobrekával, chtěl chodit na záchod a v půl sedmé ráno začal zvracet. Neměl moc co, protože pátek odpoledne a večer už téměř nejedl. Měl teplotu a byl slabej jak moucha, nepokoušel se ani pít. Že by mohl sledovat obrázky nebo příběh z knížky bylo nemyslitelný, reagoval tak na světlo. Takže když kňoural o pohádku, vůbec jsme neváhali mu tu televizi pustit. Neudělat to, budu si připadat jako tyran. Ležel vyčerpaný na svým minigaučíku v pyžamku pod fleecovou dekou, mísa v pohotovosti vedle něj. Giyora ani nechtěl do synagogy, ale vypadalo to, že Daniel vlastně tak moc asistence potřebovat nebude, tak šel aspoň na polovinu času, než chodí obvykle. Daniel navíc stejně usnul a spal skoro do chvíle, než se Giyora vrátil. Najedli jsme se a Daniel rád souhlasil s nabídkou, že uděláme kolečko venku, když jsme ho ujistili, že bude v kočárku a bude tam SÁM. Venku bylo krásně, zase se žádná bouřka nekonala. Azurové nebe, sem tam mráček, možná maličko ulhané sluníčko, jak se tu říká, když moc nehřeje, protože bylo chladno. Ale zabalili jsme ho do deky a vydali se na procházku po Tal El. Po klasickém okruhu přes dětské hřiště a do olivového sadu jsme se vydali ještě k lesu, co se zozprostírá za plaveckým bazénem obce a letos je už od začátku ledna prosvětlený bíle a růžově kvetoucími bramboříky. Nevo spokojeně cupital, zkoumal kytičky, brouky a sbíral šišky, kterých si pak přinesl domů plnou náruč. Kdybych jich pár nevzala já, asi jsme tam ještě teď, jak se tvrdohlavě pokoušel těma maličkýma ručičkama pobrat neúměrně velký množství šišek. Danielovi se pobyt na vzduchu líbil, seděl nehnutě zakuklený v kočárku a asi po hodině a půl procházky usnul. Pokračoval další dvě hodiny po návratu domů, zatímco Nevo se tentokrát k polednímu spánku měl až v půl třetí, kdy se začal ukládat na dlažbu a přikrývat, čím našel, ale to už jsem ho nenechala. Zbytek odpoledne byl díky tomu náročnější a chvíli po vykoupání ve čtvrt na sedm se uložil hlavou na stůl při večeři. Daniel se probral a začal se shánět po cottage sýru. Vždycky si tím spravuje žaludek, a i když tomu nerozumím, funguje mu to. Do večera se pak hezky zotavil a ukládala jsem ho v osm jen s mírnou horečkou. Jak se to dělá v praktikující rodině, když je z jednoho dítěte hadr, to se musím Shuvy příště optat. Pozitivní na tom všem bylo, že jsem si uvědomila, jak dlouho vlastně kluci nebyli nemocní! Tak díky Bohu :-).
