Z hlediska gijuru mám za sebou náročný týden. V neděli ve tři odpoledne jsme měli naplánovanou schůzku s „dajanim“. Tedy rabíny, kteří mají právo posoudit, jestli je daná ovečka už dostatečně zkonvertovaná na to, aby z ní mohl být skutečný žid. Další schůzka následuje asi tři měsíce před testem, který by měl přijít odteď za rok. V sobotu večer jsme dostali zprávu, že schůzka se posouvá na půl druhou a nakonec se Giyora na otočku vracel ráno ze školy, že to prý můžeme zvládnout do mezery mezi jedenáctou a dvanáctou. I když tím šéfovi a kolegům poněkud zavařil, vyslali ho s úsměvem, kam musí, a ani se na něj nezlobili. Částečně pro to, že obvykle dělá hodně extra, za což si ho cení a částečně určitě pro to, že pro náš proces mají pochopení (běžný postoj židovského obyvatelstva – až na švagra :D). Rabinátu buď chybí organizace nebo tím zkouší nasazení konvertujících a jejich schopnost otočit kvůli procesu život. Až takovou flexibilitu jsme nejspíš neukázali, protože jsme v tuhle hodinu neměli šanci sehnat někoho k Nevovi a prostě jsme ho přivezli sebou.
Rabíni byli dva, působili těžce ortodoxně, černobílé ohozy, dlouhé plnovousy. Jeden byl tvrdší (ovšem ne dost na to, aby nenabídl hned ze začátku Nevovi čokoládu…) a vedl rozhovor s námi, z druhého se vyklubal pohádkový stařík, který se nás zastával pokaždé, když jsme si nevěděli rady s odpovědí na otázku, případně rovnou odpovídal za nás. Až ho kolega osočil, že „tady se vůbec nedá pracovat“. Celkově to byl příjemný rozhovor, ze kterého vyplynulo, že přece víme, co máme dělat, takže ať se do toho pustíme s větším nasazením. Že já mám začít chodit o šabatu na modlitbu do synagogy (haha, to pán trochu nechápe, že kde začíná modlitba moje, okamžitě končí ta všech ostatních, o což se mé děti spolehlivě postarají…) a že máme dát kluky do náboženský školky. Tomu jsme doufali, že se vyhneme, protože Daniel přece potřebuje speciální jazykovou, ale tvářili se, že jim to je dost jedno a ať klidně obrátíme svět. Dostali jsme telefon na rabína našeho kraje a ať s ním něco vymyslíme. No to chci vidět, co vymyslíme. Kromě toho, že bychom je museli každé ráno někam vozit, nejsem úplně smířená s tím, že by moje děti měly být jediné ve vesnici, které chodí do školky s jarmulkou a cicit (střapce na košili). Když teda nepočítám syna našeho rabína. Nechávám to uležet a čekám, jak se to stráví.
Další podobně náročný stravovací proces se spustil po pondělní lekci s Revital. Do podrobna jsme probírali požehnání nad požitky, analyzovali, co se žehná nad čím, kdy žehnat znovu a po čem se už žehnat nemusí, kdy je požehnání také na závěr a jaké, a kdy se na závěr žehnat nemusí. Vyučování bylo opět plné veselých historek, příběhů a vtipů ze světa „dosů“ (tak se tu říká ortodoxním židům) a upřímného smíchu studentů i Revital. Pak v jedné chvíli studentka na otázku Revital odpověděla ve smyslu, že když se to takhle specifikuje, je to jednodušší pochopit, než když se řekne, že to přikázal Bůh. To Revital žďuchlo a rozhodla se, že je na čase, aby nám uvedla na správnou míru, co a jak. Že teda ráda vysvětluje smysluplnost požehnání, logiku, jeho prospěch pro nás a podobně, protože se jí to tak líbí. Ale že ona ty věci dělá především proto, že to „BŮH PŘIKÁZAL“. A ze stejnýho důvodu to budeme dělat i my. Že si nekoupí oblečení, které nosí nevěřící, i když se jí líbí – protože to Bůh přikázal. Že si nedá kafe s mlíkem po steaku – protože to Bůh přikázal. Že si rituálně opláchne ruce před tím, než si dá chleba – protože to Bůh přikázal. A pokračovala v monologu v podobném duchu asi 15 minut s náležitým emocionálním nábojem a důrazem, až jsme se snad i báli. A mně teda smích přešel a rozjel se mi v hlavě nezadržitelný proud negativních myšlenek. Neumím, aspoň si myslím, že neumím, dělat věci proto, že mi je někdo přikázal. Ok, je tu Bůh, stvořil svět, stvořil nás, ale proč potřebuje, abychom si o šabatu nezapínali topení?!!! (jo jo, to topení, to je prostě nepřekonatelnej problém :DD). Proč potřebuje, abychom žehnali, oplachovali si ruce a já nevím, co ještě? Nepotřebuje, je mu to fuk, že jo. A jak mohl vlastně přikázat? Jak může nějaká forma bytí přikázat člověku? A hlodá mi to a hlodá a místo, abych se teď soustředila na požehnání samotné, vyskakuje mi v hlavě „PROTOŽE BŮH PŘIKÁZAL!!!!“. A mračím se u toho, místo abych se usmívala jako dřív.
Doufám, že se to časem usadí. Probírala jsem to s Shuvou a došly jsme k závěru, že zkusíme pracovat na prohloubení mojí víry, protože to je kámen úrazu. Dala mi pár příkladů a tipů, co mě zas nasměrovaly na smířlivější cestu než je „Bohu jsme ukradený, máme tu svých pár desítek let života a nazdar“. Jdu se na to vyspat a snad se mi i zítra bude dařit po ní jít dál.