V pátek v poledne jsme se vraceli z „Rodinného dne“ v Danielové školce a obě děti cestou usnuly. Giyora si tedy vklidu oběhal nějaké zařizování a stihl i nákup na šabat, zatímco já s nima odpočívala v autě. Přes noc už byl Daniel dost ukňouranej a ve školce se nedotkl jídla, dokonce ani bílého pečiva, což bývá to jediné, co obvykle jí. Že není úplně cajk se potvrdilo, když krátce před příjezdem domů jeho žaludek to nic, co v sobě měl, vyhodil ven. Zbytek pátku do příchodu šabatu Daniel spal nebo ležel a koukal na pohádky, ale byla jsem rozhodnutá, že jestli dál zvracet nebude, vyzkouším to jeho marodění tentokrát bez televize. Ve třičtvrtě na pět jsme zapálili svíčky, vyspaný Daniel trochu ožil, dal si suché těstoviny k večeři, pak jsem je oba vykoupala a než jsme dohráli jedno pexeso, už byl zpátky Giyora ze synagogy v doprovodu svého nejstaršího syna. V půl sedmé jsme zasedli k večeři, které unavená mláďata už moc nedala, ale aspoň si hezky spolu hrála a nás nechala jíst v klidu. Do osmi si s nimi hrál Golan, pak šel domů a Giyora do postele s klukama. V půl deváté byli tuhý všichni tři a přestože jsem Giyoru vzbudila a slíbil, že přijde – okamžitě zabral znovu. Spirituální diskuze tím vzala za svý. Já přečetla pár nábožensky vzdělávacích stránek a za hodinu zapadla k nim. A dobře, že tak brzy, protože noc zas stála za prd. Daniel se mrskal, měl vysokou horečku, spoustu požadavků, fňukal, pobrekával. Nevo, aby nezůstával pozadu, aspoň kopal a taky měl požadavky – pít, čůrat… Ve čtvrt na osm vstal Giyora s Nevoušem, já až pět minut před osmou, než šel do synagogy. Danielovi se k ránu evidentně ulevilo a dospával do půl deváté, co zameškal v noci. Nicméně od probuzení stejně pokňourával, že ho bolí břicho a chtěl nosit. Žaludek to už neposílal horem, ale spodem. Taky nic moc, ale vzhledem k tomu, že se nebránil plence, bylo to relativně snadno ošéfovatelný.
Venku byl krásný teplý den, žaluzie jsme měli stažené jen tak, abychom mezírkami mezi nimi viděli ven. Francouzké okno v obýváku jsem otevřela a pustila dovnitř příjemný venkovní vzduch. Vypili jsme čaj, ve kterým jsem si já s Nevem k snídani namočila pár sušenek, a akorát jsem vedla Daniela z koupelny, když šabatové klidné ráno protrhl ostrý zvuk sirény. „Dopr..“, ulítlo mi sprostý slovo a Daniela směrovala rovnou do mamádu (bezpečnostní místnost v domě). Mrkla jsem na hodiny, 9:05, tohle rozhodně není cvičení, to bývá v celou. Křičela jsem na Nevouše, ať se k nám přidá. Vím, že na úkryt máme kolem třičtvrtě minuty, tak jsem věděla, že jestli nepřijde sám, mám ještě dost času pro něj skočit. Evidentně pochopil vážnost situace a přiběhl za námi. Odstrčila jsem žebřík a další bordel bránící uzavření místnosti a velkou silou jsem prudce ty těžké kovové vzduchotěsné dveře zabouchla. Přejela jsem očima to naše skladiště a uvažovala, jestli se zkoušet přes harampádí na sedačce prodrat k oknu a zatáhnout kovovou zábranu, ale to bych nejspíš stejně nestihla. Usadila jsem se na zem vedle sedačky a objala vyděšenou drobotinu, sama vyděšená samozřejmě také. „Mami, slyšel jsem sanitku“, informoval opatrně Nevo. „To nebyla sanitka. To je siréna“, odpovídám. Ještě ji neslyšel, není divu, že neví, která bije. Já už párkrát jo, ale u nás v Tal El to je za těch pět let, co tu žiju, poprvé. Tázavě se na mě koukaj. „To oznamuje, že do naší oblasti letí raketa.“ Na tázavých výrazech se nic nemění. „Možná uslyšíme bum“. Pozvednou obočí a napjatě posloucháme. Nic. „Tak bum asi nebude. Ale musíme tu počkat deset minut. A kdyby se zas ozvala siréna, zase půjdeme sem.“ Zabíjím čas nějakým vyprávěním, postupně se všichni uklidňujeme. Když mám dojem, že deset minut je za námi, ještě počítáme 3x do dvaceti. Po východu z mamádu všechno vypadá jako před tím, zase je venku ten krásný den. Kluci za mnou chodí nalepení, kamkoliv se vydám, nehnou se ode mě ani na metr. Slyším, jak nám zuřivě vrní telefony, zřejmě zprávy ze skupiny bezpečnosti Tal El. Ale nevšímám si toho, jestli se něco děje, určitě se to dozvím. Pokračujeme v hraní, až za hodinu dorazí Giyora. Kluci vypráví zážitek a taťka chválí, že jsme se šli schovat. Oni prý ne, protože kluk z bezpečnosti Tal El jim oznámil, že to sice je pravej alarm, ale ať nemají obavy. Giyora bez váhání sahá po telefonu, zamračeně s nechápavým kroucením hlavy čte zprávy a nekompromisně pouští televizi. Prý musíme být v obraze, letadlo Izraeli nikdo nesestřelil minimálně 20 let… Na všech programech běží zvláštní vysílání, kde informují o stavu na severu. Snažíme se pochopit, co se děje. Izrael sestřelil ve svém vzdušném prostoru íránský bezpilotní letoun, co odstartoval ze Sýrie. Načež bombardoval Sýrii, která odpověděla protiletadlovými raketami – a uspěla. Izraelské letadlo dole, piloti katapultovaní, jeden zraněný těžce, jeden lehce. Děti se hned chytají běžící televize – když může táta, my taky – a my jim rádi pustíme pohádku, abychom při jídle probrali, co se to děje. Po půl hodince televizi vypínáme a vracíme se do klidného módu hraní s dětmi, který až na bolavé břicho Daniela naštěstí zůstává nenarušený až do odchodu šabatu.