Páteční večeře byla poprvé za přítomnosti švagra i jeho manželky a dvou velkých holek. Jen nejmladší syn zůstal doma, že mu není dobře. Když u nás byli v lednu, manželka byla s jednou dcerou na prodlouženém víkendu v Evropě (druhá je na vojně, na prodloužený víkendy si ještě rok a půl musí nechat zajít chuť). A na to nemám nejlepší vzpomínky, protože švagr a jeho dvě děti, co tu zůstaly, byli většinu večera přilepení k telefonu a zvedali hlavu jen pro sarkastické komentáře rituálů. Giyorovy obě již odrostlé ratolesti se připojily také. Nevím, co bylo tentokrát jinak, ale bylo to nečekaně fajn. Přivezli nám košér parvé dezert, abychom ho mohli po masové večeři jíst. Místo nepříjemných komentářů švagr přidával k dobru, co vlastně sám ví díky tomu, že pracuje u ortodoxních židů a několik šabatových večeří s nimi absolvoval. Když jeho žena, která je proti věřícím hodně vysazená, házela k „dobru“ nějaké historky, co slyšela od své praktikující židovské kolegyně, švagr dokonce věřící hájil. Rituály přešli bez poznámek a s upřímnými úsměvy, když viděli, jak naši drobci i Giyorovi velcí kluci oplachují ruce a odříkavájí naučené požehnání. Odjeli krátce po večeři a ač bylo teprve deset, vzala jsem to přes sprchu rovnou do postele, jak jsem byla znavená, protože jsme se ten den v poledne vrátili z naší minidovči v Golanských výšinách.
Sobotní dopoledne jsme se rozhodli, že za Giyorou do synagogy posedět zajdeme. Deset minut před desátou jsem je měla oba naložený v těch rozvrzaných golfáčích a kráčela v prosluněném až letním dni směr synagoga. Měla jsem dojem, že zas takový teplo, abych šla na boso, být nemůže, takže jsem k sukni správný dýlky navlíkla i tmavý punčochy a s balerínkama vypadala jak vystřižená z magazínu o židech, jestli teda takový nějaký je. Cestou jsem potkala kamarádku jedoucí autem nahoru na hřiště s dotazem, jestli jdeme taky. No jo, sakra, já zapomněla. Na hřišti je velká akce pro děti kvůli svátku Purim. Když jsme kolem jedenácté synagogu opouštěli, mířilo tím směrem spousta aut a po cestě pobíhaly děti v maskách. Našim jsem je opět nevzala, vracet se pro ně domů a pak zpátky pěšky klusat na druhou stranu Tal El nepřipadalo v úvahu. Váhali jsme, ale nakonec se směr hřiště vydali i bez masek. Stoupání od synagogy bylo extrémně náročný a to kočár s oběma dětma tlačil Giyora, poctivě v černých kalhotech a bílé košili s dlouhým rukávem. Mně se cestou povedlo vyvlíknout spodní vrstvu pod trikem, ale punčochy jsem stáhnout nezvládla. Konstatovali jsme, že si vůbec nepamatujeme, že to na hřiště bylo takhle daleko. Aby jo, zřejmě jsme to pěšky ani nikdy nešli. Hřiště bylo plný lidí a my se tam v našich ortodoxních oblečcích vyjímali jako jediní. Potkala jsem tam pár kamarádek, což bylo moc milý zas pokecat, ale celkově jsme se tam cítili dost mimo. Na rozdíl od dětí, co se nadšeně vrhaly od jedné hry ke druhé a smažili se na poledním sluníčku bez krému a čepice, což nám k pohodě taky nepřidalo.
V podstatě jsme od začátku přemýšleli, jak je odtamtud co nejrychleji dostat. Což byl úkol prostě nerálný, takže jsme tam takhle „zkejsli“ hodinu a půl. Nevo začínal padat únavou a dokonce se nechal položit do kočáru. To jsem ale začala hysterčit, protože od rána skoro nic nejedl a přece nemůže jít spát takhle hladovej. Děti tam pobíhaly s pizzou, popkornem a cukrovou vatou, čili co jíst by bylo. Ovšem ne zadarmo a platit je další z věcí, která je o šabatu zakázaná. Proběhlo mi hlavou, že bych měla hádankou naznačit kamarádce, že moje dítě má hlad, jak by bylo správně podle halachy, ale okamžitě jsem tu šíleně praštěnou a směšnou myšlenku zamítla. Peněženka naštěstí zůstala nějakým nedopatřením v batohu, čili jsem suše oznámila Giyorovi, že jdu koupit pizzu. S pokrčením ramen a provinilým výrazem souhlasně pokýval hlavou. Připadali jsme si jak blbci oba, ale hladový dítě je nám nad všechna pravidla. Holt jsme poučení, že podobný akce si na příště budeme muset nechat ujít. Ve svým halachickým oblečku jsem si vystála frontu a potupně objednala za 15 šekelů cosi, co by při hodně dobrý vůli mohla být pizza. Aspoň, že to Nevoušovi chutnalo a zvládl to do sebe nasoukat, než usnul. Daniel neochotně a líně kráčel vedle kočárku, až jsme nakonec spícího Nevouše posunuli tak, že se mohl posadit před něj. Zpocení, zničení a otrávení jsme se v tom vedru táhli zpátky domů, zatímco nás míjela auta ostatních vracejících se návštěvníků akce. Giyora poznamenal, že ten odpočinek fakt nechápe, že bez toho auta dřem jako koně. Připomněla jsem, že se jedná o odpočinek duše a ne těla, načež oponoval, že když neodpočívá jeho tělo, nemůže ani duše. Mno, taky mi to tak přijde. Ufunění jsme konečně dorazili zpátky domů a Giyora si šel okamžitě dát sprchu – další porušenej zákaz. Já se naložila do vany, protože jsem na stání ve sprše byla líná. Vlastně nevím, jestli tohle je taky zakázaný, musím se optat rabínovy ženy na další schůzce. Zbytek šabatu jsme se už nehli dál než na zahradu a prostřídali se v odpočinku a hraní s dětmi. S odstupem jsme konstatovali, že aspoň děti si akci skvěle užily a úplně zbytečný úsilí to teda nebylo. Co by člověk pro ty mláďata neudělal, že jo :-).