A máme za sebou další šabat. Společnost nám tentokrát přijela dělat tchýně. Jako obvykle přivezla pro kluky tašky pamlsků, co pořídila cestou na benzínce. Zhruba stejné množství, co jsme právě po předpesahové čistce v lednici vyhodili, protože to tam leželo ladem, dokud tomu neprošlo datum spotřeby. Navíc nic z toho není košér pro Pesah, takže to zítra veze Giyora s sebou na školní výlet a zbaští to tam s kolegy a studenty.
Večer byl fajn, teda po té, co se mi povedlo uspat přetažené a rozjívené děti, kterým chyběl polední odpočinek (nám jejich odpočinek také chyběl). Tchýně jako jediná z rodiny náš proces respektuje se vším všudy, i když nápad našich učitelů, že bychom se na Pesah měli i s ní připojit do nějaké ortodoxní rodiny, abychom věděli, jak se to správně má dělat, důrazně zavrhla. Nedivím se jí a věřím, že to pochopí i učitelé, protože „cti matku a otce svého“ je přece nade všechna přikázání :).
Když odjela, se znepokojením jsem zjistila, že jsem tentokrát zapomněla před šabatem zapnout myčku a je teda skoro plná nádobím od rána. S vráskou mezi obočím jsem se zamyslela, co s tím, a pak se rozhodla využít statusu goje (nežida) a myčku prostě pustila. Když jsem následně omylem zavadila o čudlík v lednici zamezující rozvěcení světla a spuštění alarmu, když ji necháme otevřenou, Giyora se mi smál, jak moc že to tenhle šabat hřeším. Tak moc zase ne, protože už není potřeba vytápění, hehe.
Sobota byla nečekaně klidná. Spali jsme skoro do osmi, protože v noci ze čtvrtka na pátek nám ukradli hodinu, což děti samozřejmě vůbec neregistrují. Giyora tak tak stihl přijít včas do synagogy. My se o necelé dvě hodinky později vydali za ním. Obloha byla úplně šedá a venku byl příjemně svěží vzduch. Protože jsme se s ostatními v synagoze stihli obstojně nasnídat, po návratu domů jsme s přípravou jídla nijak nespěchali a střídali se v hraní s dětmi. K prostřenému stolu jsme znovu zasedli kolem jedné, kdy už děti působily hodně unaveně. Neva sváča dorazila, dožadoval se pochovat a když jsem vyhověla, za dvě minuty byl tuhej. Daniel prohlásil, že chce taky odpočívat – s tátou a kocourem Jerrym. V ložnici se ale provokujíc kocoura probral a snažil se z odpočívacího módu vytrhnout i Giyoru, který z toho byl oprávněně otrávený, vzhledem k tomu, že mu za poslední pracovní týden scházelo asi 16 hodin spánku. Nakonec jsem Daniela prostě vynesla z ložnice s tím, že táta si odpočinout potřebuje a jestli on nechce, můžem si hrát spolu, hned jak zpacifikuju nádobí. Sice udělal scénu, ale nijak zásadní, ani Neva to neprobudilo. A když jsem mu vysvětlila, že šabat dneska odchází hodně pozdě a jestli si neodpočine teď, večer půjdem do hajan ještě před tím, než si bude moct pustit pohádku, překvapivě sebou hodil na gauč, řekl si o deku a do pěti minut spal. Já chtěla využít blaženého ticha a sedla si k učebnici, protože za dva týdny si prý napíšeme malý testík a já ze 114 stran, co bych potřebovala nastudovat, horko těžko překousala zatím 14 a ještě rozuměla možná polovině, ale začala mi po dvou stranách padat hlava, čili jsem se natáhla na druhý gauč vedle Daniela a okamžitě usnula.
Prospala jsem hezkou hodinu a půl než mě vzbudil Nevo, Giyora vstal krátce po nás a Daniel chrupal ještě další hodinu po tom, co už jsme tu všichni pochodovali. Ani jsme se pak už nedostali ven, protože bylo krátce před soumrakem a v tomhle zataženém počasí se dalo počítat s nálety komárů. Že bude večer s dětmi dlouhý, bylo evidentní, ale protože má Daniel prázdniny a nejhorší, co se může stát je, že ráno budou spát déle (hm, kéž by), nijak nás netrápilo, kdy je uložím. Navíc na ně budu tři dny sama, tak snad čím později tím lépe ;).
Mno, libovali jsme si, že kdyby takhle měl vypadat každý šabat, o určité formě odpočinku by se rozhodně mluvit dalo.