Ve čtvrtek ráno, poslední den Pesachové dovolené, kdy jsme mohli vyrazit někam na výlet, se Daniel vzbudil opět s nějakou virózou. A vypořádával se s ní pro něj obvyklým způsobem… Žaludek neudržel ani pár kapek vody, až jsem během odpoledne začínala propadat panickým myšlenkám o dehydrataci, pohotovosti, sanitce a nevím, čemu ještě. Když jsem v půl sedmé přivítala pesachový svátek zapálením svíčky a Giyora odešel do synagogy tentokrát po svých, kdybychom náhodou měli potřebovat auto, byl Daniel stále totální ležák, ale kromě rozdrážděného žaludku žádné jiné znepokojující známky nejevil. I když až na málo výjimek platila pro druhý pesachový svátek stejná pravdila jako pro šabat, neměla jsem to srdce mu vypnout televizi. V osm dorazili krátce po Giyorově návratu ze synagogy hosté – oba velcí kluci, ten mladší s přítelkyní. Daniel se po proleženém a prospaném dni přesně v tu dobu probral k životu a dožadoval se večeře – hovězí polévky se „škedei marak“, což jsou takové žluté čtverečky, údajně snad pečená těstovina, co se tu sype do polévky. Navíc nějaká speciální košér náhražka pro Pesach, která se podle mě nedá pozřít ani zdravým žaludkem. Byla jsem si jistá, že to nemůže ustát, ale Giyora se přihlásil na případnou noční službu, tak jsme to zkusili. Kupodivu – strávil to, dokonce i s přídavkem a následně bramborovou kaší. Tu jsme dost dlouho nejedli, protože co jsme ji kvůli pravidlům kašrutu prvně zkusili s margarínem místo másla, vůbec nám nejela. Dnešní pokus byl s majonézou – a jo, chutnalo to o mnoho líp. A dokonce i s touhle obměnou a to v pořádné porci (opět s přídavkem) neměl Danielův žaludek nejmenší problém.
V pátek ráno se vstávalo v sedm přesto, že Nevo se uložil okolo půl desáté večer bez poledního spánku a Daniel někdy kolem jedenácté. Nebylo to tedy zrovna harmonické a pohodové ráno a já se zas modlila dřív než Giyora vůbec odešel – aby byl z tý synagogy rychle zpátky doma. Netušili jsme totiž, jestli se ráno o svátku modlí stejně dlouho jako o šabatu, míň, víc nebo jak prostě. Kluky se mi nakonec celkem dařilo zabavit, ale i tak jsem byla ráda, když mě v půl jedenácté Giyora vystřídal a já mohla jít vklidu připravit na stůl.
Na rozdíl od šabatu je o svátku dovoleno sice ne rozžehnout, ale přenést oheň. Od večera nám tedy hořela 48 hodinová svíce, ze které jsme mohli přenášet ohýnek, jak se nám zachtělo. Vařit se o svátku nesmí, ale spraví to jakási příprava z předchozího dne („yruv tavšilim“), kdy se něco uvaří, řekne se, že to je začátek vaření na šabat, pronese se modlitba a pak už se může o svátku s vařením na šabat jakože pokračovat. My si na třetí odpoledne naplánovali grilování a Giyora nepřímo instruoval kluky (přímo nesmí :D), aby kdyby mluvili s babičkou, ji pozvali a řekli jí, ať přiveze ještě nějaký maso, protože u nás možná není dost. Nám byla elektronika zapovězena na svátek a následně na šabat, čili jsem měla přežít rekordních 49 hodin bez telefonu. Kluci splnili jen tu první část a babička přijela bez masa. O jídlo nouze nebyla, bývalo by toho bylo zbytečně moc, takže dobře, že to tak dopadlo. Pochutnali jsme si všichni, jen jsme si dodatečně s Giyorou uvědomili, že jsme nezkontrolovali složení kupovaných hamburgerů a že v nich s velkou pravděpodobností byla sója, čili jsme tím tři hodiny před koncem osmidenní abstinence luštěnin zřejmě nechtěně zahřešili. Radost z povedeného odpoledne to ale nezkazilo, hosté se odebrali do domovů krátce před nástupem šabatu a Giyora si to namířil znovu do synagogy. Já děti nahnala do vany a v duchu přemýšlela, jestli je na svátek tak jako o šabatu zakázáno se sprchovat, jak to teda ti věřící židé dělají. 49 hodin bez sprchy se mi nezdá ani trochu košér. Kluci byli zmatení, že jako šabat teprve začíná, když přece už má končit, ale televize se vzdali úplně bez řečí. S chutí se pustili do hummusu, který jsme jim po týdenní přestávce zase mohli dopřát. Giyora převzal v osm uspávání, pak jsme si dali lehkou večeři a prošli pár stránek z učebnice, které se mi během dne povedlo s obtížemi přečíst, ale nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli jsem obsahu správně porozuměla. Mno, evidentně se na nedělní testík z historie zvládnu připravit v nejlepším případě ze třetiny.
Sobota proběhla v klidu, i když bez odpočinku. Ono se to hodilo, protože v neděli ráno měl Daniel vstávat po dvou a půl týdenní dovolené znovu do školky. Koupala jsem kluky ještě před tím, než Giyora odešel do synagogy. K večeři zmizel zbytek hummusu, čímž se jim povedlo zdolat kilové balení za míň než 24 hodin. Oba pak vytuhli při čtení pohádek na dobrou noc dřív, než se vrátil. A já tak mohla rovnou vyrazit na pořádný nákup chamecu – kila různé mouky, těstovin, strouhanku, sušenky… Kolik radosti z tak obyčejných věcí! Za tohle to rozhodně stálo :-).