Šabat a můj první pokus o modlení v synagoze

Již podruhé v řadě nám vyšla páteční večeře ve dvou. Nevo po náročném dni odpadl dokonce už ve čtvrt na šest (jen tak tak to nebylo ze židle při večeři) a Daniela jsem uspala krátce před osmou, tedy skoro o půl hodiny dřív, než se Giyora vrátil ze synagogy. Místo pacifikování dětí jsem se tak mohla spolu s Giyorou soustředit na texty čtené při kiduši a po večeři jsme mohli nerušeně ještě debatovat. Těsně před tím než jsem šla do hajan, jsme ještě prošli sidur (modlitební knížku), protože na sobotní ráno jsem modlení v synagoze měla místo Giyory poprvé naplánované já. I když mi Giyora vysvětlil, kdy se co říká a dala jsem si na příslušná místa záložky, bylo jasný, že budu většinu času splašeně listovat a hledat, kde jsme. Na to by dvě hodiny byly příliš, čili jsem se chystala jen na druhou část – od devíti do desíti.

V sobotu Nevo vstával v šest. Nic moc, ale stejně zázrak vzhledem k tomu, kdy to večer před tím zabalil. S prckem vstával Giyora, jak je sobotní rána obvyklé. Daniel se k nim připojil v sedm a já se převalovala ještě čtvrthodinku. Po snídani jsem připravila klukům oblečení a tašku na cestu a ve třičtvrtě na devět vyrazila vybavená sidurem, knihou obsahující kapitoly z Tóry, které se měly číst, a šátkem, co jsem si plánovala při vstupu do synagogy přehodit přes hlavu.

Šabat přinesl významné ochlazení oproti průměru týdne, ale protože teploměr v autě při středečním výletu naměřil solidních 42 ve stínu, bylo to vítané. Nepamatuji, kdy jsem si naposledy takhle sama vyšla na procházku v Tal El. Po nebi se honily mraky a sluníčko, které mezi nimi sem tam vykouklo, příjemně hřálo. Vál svěží větřík a mě už z dálky uhodila do nosu omamná vůně geránia lemujícího chodník. Také jsem si prvně všimla, že levandule z druhé strany mi někde dosahuje až do výšky ramen. Ptáci zpívali nějak hlasitěji, květena po cestě byla rozmanitější a barevnější, než si z té samé trasy vybavuji, když jí chodím s klukama. Asi proto, že se obvykle soustředím převážně na to, aby neskočili pod auto nebo do trní, neutíkali mi moc daleko, nesundavali si kšiltovky a nebrali do rukou každýho živočicha.

Modlení proběhlo, no, dle očekávání… Za úspěch považuju, že jsem zhruba měla ponětí, co se děje, nicméně ta správná místa v knížce jsem nenašla. V ženské části jsem byla sama, takže mi neměl kdo helpnout. Až asi po půl hodině dorazila další paní, kterou trochu znám z lekcí pro ženy, co podává rabín v Tal El. Čili následujících 10 minut jsem se zvládla držet textu – četlo se z Tóry. Pak už jsem z venku slyšela známé hlásky a do synagogy za mnou vběhli kluci. Daniel byl narvaný v košili Neva a na Nevovi plandalo Danielovo triko. Uznávám, že je trochu matoucí, že i ta košile byla před rokem Danielova, ale tak… Ehm.

Giyora navlík talit a přidal se k modlícím se chlápkům. Já klukům vyměnila svršky a snažila se je zabavit pokud možno venku. Hledali jsme šneky a hezký kameny. Naštěstí za pár minut bylo po modlení a chystalo se jídlo. Děti místo obvyklého ruinování synagogy a zběsilého běhání spořádaně baštily krekry s humusem. Nevím, jestli pomohlo, že jsem jim venku důrazně sdělila, co je akceptovatelný chování, nebo to, že je po cestě Giyora tak unavil. Při návratu domů si ještě vyžádali zastávku na klouzačce a houpačce na hřišti a následně na zahradě. A i odtamtud pak byl problém je dotlačit domů. Daniel si nakonec uštědřil slušný zranění vstupními dveřmi na palci u nohy a scéna, která následovala, ho vyčerpala natolik, že jak se zklidnil, usnul. Nevo zabral vzápětí po něm během přebalování. My se vklidu znovu nasnídali a prvně zkusili přelouskat modlitbu, co se říká po jídle. Není to zrovna nejkratší a Giyora vytuhl po dvou třetinách v půlce věty. Mě dodělaly chvilku na to dvě stránky z učebnice, tak jsme tu chrupkali celá rodinka.

Dvouhodinový šlofíček nám dodal potřebnou energii na zbytek odpoledne i večera. Všichni jsme byli v dobré náladě, užili si krásného dne a kluci zůstali na zahradě ještě dlouho po té, co Giyora odešel večer do synagogy. Bylo jasné, že uspávat je před půl devátou vůbec nemá smysl, čili jsme koupali později a přesně tak, aby z vany už po skončení šabatu, tedy ve třičtvrtě na osm, mohli mrknout na kousek pohádky. Pak ještě chvilku pohrát a v devět byl Giyora po sprše, sbalený na třídenní školní výlet a připravený číst dětem pohádky na dobrou noc. Šily sebou nakonec skoro do desíti, ale kdo by si s tím po tak odpočinkovém dni dělal hlavu, že :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *