Po měsíci můžu s klidem říct, že v kuchyni se po několika menších přeorganizacích do stavu, kdy nám to bude nejpohodlnější, už konečně slušně orientujeme. Po Pesahu jsme pořídili pěknou novou jídelní sadu na masná jídla a ta, co je na Pesah, šla do skříně na příští rok, protože je taková, no, jak by člověk při ceně 60 šekelů za 18 kusů očekával, a používání týden v roce je až dost. Mléčná se osvědčila a zůstala, čili na příští Pesah budeme potřebovat zase jinou. Ale to je přesně doba, kdy můžeme vytáhnout naší původní ze skříně po roce nepoužívání. Zhruba další týden od Pesahu jsme se z fáze „nemáme parvé naběračku, chybí mléčná vařečka“ a „nemám na čem krájet maso“ přesunuli do „kde je sakra masovej nůž, parvé hrnec a dezertní vidlička“. Teď už jsme na nový pořádek navyklí – tři sady hrnců, vařeček a naběraček na třech různých místech. Dvě jídelní sady, dvě sady příborů, na pravé straně mléčný dřez a vedle něj potřebné příslušenství – mléčná houbička a kartáček na odstraňování nečistot a na levé straně to samé pro maso – v napovídající červené barvě. Toaster je definitivně jen mléčný a navíc si pokaždé, když v něm něco dělám, připomenu, jaký to je hrdina, že přežil v plném zdraví to vymáchání v mikve. Trouba převážně masová a mikrovlnka parvé. Stav mikrovlnky jde změnit za pár minut, s troubou je trochu víc obstrukcí, ale také se to dá.
Co se mi líbí?
To neustálé zapalování mozkových závitů. Bylo to už dřív, když jsme začali důsledně dělit stravu. Člověk myslí před každým jídlem, co jedl naposledy, kdy to bylo, co bude jíst příště a kdy. A teď s tím nádobím to ještě zintenzivnilo – co že to myju, kterou houbu použít, na jaký odkapávač odložit… Usoudila jsem, že praktikující židé určitě nemůžou umírat na Alzheimera.
Co mě nejvíc prudí?
Minimální využivání myčky nádobí a s tím související časté odmývání nádobí v ruce. Sice většinou myje manžel, ale teď je období, kdy má hodně výletů, čili si to užívám i já. Do myčky totiž nesmíme nádobí mixovat. Každý cyklus musí být buď jen mléčný, masový nebo parvé. A to ještě za podmínky, že nádobí vkládáme poctivě očištěné od zbytků jídla. Důsledkem je, že když se rozhodnu plnit myčku mléčným, trvá to až dva dny, než se mi to podaří – a to jen díky spoustě hrnků od kávy, které s Giyorou dohromady zvládneme našpinit. Během té doby samozřejmě musím odmývat parvé a masové ručně, protože to přece nenechám ve dřezu. Masový cyklus máme výhradně jen po rodinných večeřích, kdy se toho nahromadí hodně najednou, protože jinak než bych myčku naplnila, uběhne týden a navíc bych neměla z čeho jíst… Prostě opruz maximální, nevím, jak tohle věřící dělají. Naše provázející rodina nám v tomhle moc inspirací být nemůže, protože Noam (rabín) je vegetarián a proto doma konzumují převážně jen mléčná jídla… A naše milá přednášející Revital se už jednou zmínila o totální absenci myčky, čili smůla i tady.
Co mě překvapilo?
Kolikrát jsem se přistihla, že jsem udělala chybu – dodatečně! Ne, že bych si nemyslela, že chyby nedělám, ale několikrát denně? Musela jsem ve skříni vyhradit místo pro „karanténu infikovaného nádobí“, kam odkládám, co jsem zvorala, než se dogooglim nebo doptám, co s tím mám dělat. Šla tam kávová lžička z masové sady, která se nevím jak objevila v myčce v mléčném cyklu. To samé parvé lžička na majonézu a další lžička – masová – na kterou jsem udiveně zírala, jak trčí z hrnku právě vypitého kafe s mlékem. Maličký hrnec, který byl parvé a já do něj přelila a následně v něm ohřála cibulačku – zadělávanou na másle… A tak. Tohle rozhodně vnímám jako pozitivní přínos v ohledu sebereflexe. A minimálně občas mě to zastaví v rozčilení se na někoho, kdo se právě spletl v nějaké „absolutně samozřejmé věci“ ;).
