Konečně se zase v Giyorově diáři plného kromě školních výletů množstvím závěrečných ceremoniálů a večírků kvůli blížícímu se konci roku našel den volna. Výlet do národního parku HaMaayanot v údolí Emek Izrael jsme plánovali dlouho dopředu. Osobně by mě víc lákalo celodenní válení se u pohádkově krásných jezírek v Gan HaSlosha/Sahne, které je těsně před parkem HaMaayanot, ale to by mi u prcků neprošlo. Bylo jasné, že dvouhodinové popojíždění golfovým vozítkem a příležitostné hupsnutí do některé ze studánek po cestě pro ně bude mnohem zajímavější program. 12. června jsme se probudili do šedivého a mokrého rána. I když večer před tím v předpovědi počasí zmiňovali déšť, stejně jsem nevěřícně jsem zírala z okna na zalitou zahradu. Teploměr ale přesto ukazoval něco lehce pod třicet, tak jsme se nenechali pár kapkami deště nijak rozhodit. Mnohem těžší bylo nenechat se rozhodit dětma, co mě vytáhly z postele před šestou a do chvíle než jsme konečně vyrazili, buď ječely, brečely, mlátily se nebo aspoň pošťuchovaly tak, že to zas rychle k předem uvedenému vedlo. V devět jsem v naloženém autě hluboce vydechla a doufala, že aspoň jedno z dětí po odjezdu usne. Vyšlo to, Nevo byl po ranních honičkách vyčerpaný dost na to, aby odpadl za pár minut a dal nám příjemnou hodinku oddech. Daniel vydržel vzhůru celou hodinu a půl cesty a bez ustání se na něco vyptával, něco komentoval, povídal, vyprávěl nebo si aspoň zpíval. Giyora naštěstí trpělivě odpovídal a já se musela smát, protože vzhledem k Danielově výraznému opoždění ve vývoji řeči jsem nabyla dojmu, že období, kdy si člověk bude říkat, ať ten prcek aspoň na chvíli zavře pusu, nás úplně mine.
Zatímco Giyora šel vyřídit pronájem vozítka, kluci se krmili nachystanou svačinou. Ve čtvrt na dvanáct jsme v zasedacím pořádku určeném Danielem vyrazili po asfaltové cestičce ke studánce Ein Šokek, nejbližší od startu tratě. Romantickou představu prázdného a tichého místa rozbilo množství hlučících puberťáků, co si zde užívali zastávku školního výletu. Sakra. Tak to ne, ani neslézáme z vozíku a hurá na další stanoviště. Jedeme na druhý konec parku ke studánkám Ein Moda. Posledně, dva roky zpátky, jsme se tam nekoupali, bylo to poněkud plné, zakalené a nevím, co ještě, ale třeba to teď bude jinak. Během dvacetiminutového přejezdu stavíme u pole, protože děti si prostě musí vyšplhat na traktor. My zatím zkoumáme, jestli už dozrávají fíky, ale ještě tak měsíc potřebují. Na parkovišti u Ein Moda je náš vozíček jediný, ale zas je tam autobus dětí. Tentokrát chlapci z nějaké židovské náboženské školy, hemží se to tam černobílými figurkami s jarmulkami a profesory s dlouhými plnovousy. Vody si za hlučení užívaj úplně stejně jako děti, od kterých jsme právě utekli. Ein Moda je velké místo, čili se klidíme stranou od velké skupiny. Jeden z vousatých členů dohledu, kterého míjíme cestou, nás dobrosrdečně zdraví a s chápavým úsměvem nás informuje, že za 10 minut odtamtud všichni mizí :-). Vida, to je dobrá zpráva. A opravdu, během pár minut je místo skoro jenom naše. Mácháme se s klukama v průzračně čisté vodě, která je asi metr hluboká. Na paty a chodidla nám bez ustání útočí oploutvení obyvatelé, což legračně lochtá. U Ein Moda si užíváme o něco déle, než jsme plánovali. Když po pikniku místo opouštíme, zbývá z dvouhodinového pronájmu vozíku už jen 40 minut. Ženeme se maximální rychlostí mezi poli s rajčaty a melouny zpátky k Ein Šokek. Paráda, tentokrát je tam úplně prázdno. Sice nám zbývá už jen 15 minut, ale kluci jsou evidentně dostatečně vykoupaní a do vody se jim ani nechce. Hrají si s vodními pistolkami, zatímco my sedíme na kamenném břehu s nohama ve vodě a chechtáme se lechtání rybiček, co nám v hejnech připluly dodělat pedikůru. Tak jo, to bylo fajn, i to příšerný ráno už je to zapomenutý. Vozíček vracíme v půl druhé, jak bylo domluveno, a přemýšlíme, co s načatým dnem. Pár minut cesty je kibutz Ein HaNatziv s jezírkem Ein Jehuda. Nikdy jsme tam nebyli a prý je tam fajn koupání, tak zkoušíme, jestli děti cestu tam ještě vydrží vzhůru. Daly to, tak podle rozkazu strážce u brány parkujeme venku před kibutzem a vydáváme se na krátký, ale ostrý a náročný sešup k vodě. Hm, tak tohle pro prcky moc není. Příkré srázy, žádné místo k sezení, voda relativně hluboká. Místo pro teenagery, kterých se tam hemží celkem dost, skáčou do vody a plaví se na pěnových vorech. S obtížema jsme to slezli, Daniela Giyora odložil na jeden z vorů a pomohl do vody mně s Nevem. Toho vor bavil jen chviličku a fňukal, že chce zpátky na břeh, kde se bleskově vyválel na špinavé a prašné zemi. Že se mu ponor za účelem opláchnutí nelíbil ani trochu dal na vědomí široko daleko všem přítomným. Balíme to za pár minut a škrábeme se do kopce s dětmi na rukou ve snaze je do auta přinést bez obalu z prašné hlíny. No jo, místo pěkný, ale měli jsme o něm vědět před tím, než se narodily děti. Tak třeba se tam vrátíme, až nám odrostou ;).
