Náš budíček neselhává ani mimo domov. Považujeme za úspěch, že ho kluci naplánovali až na půl sedmou. Na kafe a koláčky jsme se tentokrát dostali mezi prvními. Zatímco jsme seděli na zídce před synagogou a snídali, děti mezi uzobáváním corn flakes a sušenek vyvíjely všemožné aktivity. Přivlastnily si dva odřené míče z krytého basketbalového hřiště, které je součástí areálu, posílaly je z kopce, běhaly za nimi a zkoušely zapojovat do hry každého, kdo se mihl kolem. Tohle jde spontánním Izraelcům dobře, takže my s Giyorou se mohli celkem v klidu v sedě občerstvit. V osm jsem nastoupila do synagogy na dopolední modlitbu a kluky nechala napospas Giyorovi. Moc jsem se nechytala a pomoc rabínek, co mezi námi procházely a ukazovaly, kde právě čteme, se mi hodila. Stejně jsem to zabalila před koncem a poslala zchladit Giyoru, protože ze synagogy se díky výkonným klimatizacím stal mrazák. Basketbalové hřiště bylo skvělé útočiště a vydržela jsem tam s dětmi až do konce modlitby. Pak jsme se s Giyorou vystřídali u drobného občerstvení a shodli se, že na přednášku Revital o tom, jak se z nežidovky může stát židovka po trojím vymáchání v mikve, půjdu já. Následoval oběd, při kterém Daniel odpadl k polednímu spánku na židli s hlavou na klíně Giyory. Odešel ho po prvním chodu uložit s tím, že my a Nevo se zatím najíme a až se k jídlu vrátí Giyora, poklušeme za spícím Danielem na pokoj my. Dlouho nešel, tak jsem mu jen připravila porci a šli jsme. Giyoru jsme potkali po cestě. Daniel se při přenosu probudil a trvalo chvíli, než zase zabral. Nevo statečně došel až na pokoj, kde se ale ochotně nechal uložit do postele a po pár stránkách pohádky usnul.
Postele byly zabezpečné a pravděpodobnost, že se chlapci v následujících deseti minutách vzbudí, maličká, čili jsem si honem běžela do jídelny udělat kafe. Pěkně černou tureckou, protože mléko kvůli kašrůtu po masovém obědě zmizelo. Giyora byl krátce po přednesu „davar Tóra“, co odložili z předchozího dne, a stále ještě sklízel ovace. Ohromil nejen ostatní studenty, ale dokonce i vyučující rabíny. Jak nám později Revital prozradila, rozjely se diskuze, jestli je vůbec student nebo jeden z přednášejících. Působil hodně zasvěceně a já s dvěma malýma dětma a obřím břichem k tomu do představ ortodoxní židovky též zapadala. Absenci mé pokrývky hlavy si kolektiv vysvětlil tím, že mám zřejmě paruku :D. Vrátila jsem se kafem na pokoj a četla si. Giyora si užil přednášku o chrámu a připojil se k nám. Kluci byli tak hotoví z dopoledního řádění, že i když Giyora dorazil po skoro hodině, naspali jsme ještě hodinu a půl s nimi.
Vzbudili se v půl čtvrté, ideální doba začít se chystat na další modlitbu, Minchu, naplánovanou od pěti. Vzala jsem si velký šátek, do kterého jsem se zabalila jako do deky, abych v synagoze nemrzla. Na modlitbu navazovala přednáška rabínek na téma šabatů. Když jsem v sedm synagogu opouštěla a přesunovali jsme se na večeři, Giyora působil totálně zdevastovaně. Prý to byl s klukama pekelnej čas, stalo se všechno, co mohlo. Nevo mi ukazoval rozbitá kolena a hlásil, že se po chodníku kutálel jako míč. Daniel prý měl tvrdou bitku s jiným dítětem, oba dělali rámus, křičeli, lezli kam neměli, polili se kakaem, Nevo mu zmizel… Večeři jsme museli zvládnout fofrem, abych se s řádícími potomky mohla odklidit na pokoj a zatímco se Giyora bude modlit Aravit, zkusím je osprchovat a částečně zabalit tak, abychom přímo po havdale (obřadu na ukončení šabatu) mohli pokračovat do auta a vydat se na zpáteční cestu. Nějakým zázrakem nebo teda snad s pomocí Boží se to povedlo a Giyora pro nás přišel v 8:35. Popadl zavazadla a na mně byly děti. Stále ve zdrhajícím módu, i přes mé několikanásobné upozorňování, že se musí držet vedle nás. Nakonec jsem je nekompromisně chňapla za ruce, proti čemuž oba protestovali hlasitým řevem. Prostě idylický odjezd.
Venku se rojilo množství lidí, což odvedlo pozornost prcků od té tragédie, že je máma drží, a my se teda mohli rozloučit jako lidi. Nevo dál lehce pobrekával, že domů jet nechce. Revital poznamenala, že balit kufry o šabatu se nesmí. Jo, mohlo mě to napadnout, ale nebyl by to zdaleka jedinej zákaz, který jsme ten šabat překročili – příležitostná kontrola času na telefonu, roszvěcení a zhasínání víceméně dle potřeby, vrácení přestěhovaných postelí zpátky na místa (a že to byl v té malé místnosti náročnej Tetris), snad i odličování a líčení, zalití čaje horkou vodou přímo z termosky (má se prý přelít do jiného kelímku a tam se teprve smí vymáchat čaj, stejně tak s kafem…). Částečně nás snad omlouvá, že jsme téma šabatu ještě pořádně nestudovali a že to byl první šabat mimo domov. Ale určitě ne poslední, protože to nakonec nebyla až taková noční můra, jak jsme si malovali. A dětem se to líbilo moc.