3 týdny v Čechách, 5 dní v Rakousku, 8 střídání bydlení a 4 šabaty, každý na jiném místě. Toť aktuální bilance naší „dovolené“. Ano, tohle všechno s dvěma energickými kluky, co přestanou běhat a křičet jenom ve chvíli, kdy jsou utahaní tak, že chtějí vzít na ruce. S třetím klukem na cestě, stěhováním půlky domácnosti a sháněním košér jídla. Navíc v těch nehorázných vedrech. Dovolená to tedy je lehce v uvozovkách, ale přesto máme spoustu skvělých zážitků. Střídáme návštěvy placených atrakcí a parků s obyčejnými výlety do přírody. Dvakrát jsme si užili pražské centrum. Nejdřív při naší první výpravě za košér masem a sýrem do Maiselovy ulice a podruhé mnohem poctivěji během víkendu, který jsme strávili v pronajatém bytě blízko židovské čtvrti, aby si Giyora aspoň jeden šabat užil s návštěvou synagogy. Klukům se moc líbilo na Staroměstkém náměstí (hlavně mýdlové bubliny) a Daniel s nadšením hlasitě komentoval každý zvon. Loretu se zvonkohrou jsme mu na závěr víkendu nemohli upřít, asi by tam mohl sedět celý den. Pochutnali jsme si na košér zmrzce v Pure Gelato v Kaprovce. Cena 50 korun za kopeček mě překvapila, ale to jsem netušila, že běžná cena je nějakých 35. Zmrzka šla teda za ty roky, co žiju mimo Čechy, pěkně nahoru. Ono nejen zmrzka, že.
Podívali jsme se do Dinoparku na Harfě, strávili den v Pražské ZOO a na farmě v Soběhrdech. Nakrmili kačeny v Kyjském rybníku, přilepšili labutím na Dvořákově nábřeží, prvně se s dětmi svezli sedačkovou lanovkou v Rokytnici nad Jizerou a pro velký úspěch ještě v Harrachově, kam jsme si z Rokytnice odskočili na procházku lesem k Mumlavskému vodopádu. Cestou z Jizerek zpět do Prahy jsme se po příkrých dřevěných schodech vyškrábali na nedůvěryhodně působící stavbu zvonice v Rovensku po Troskami a pak jsme děti dodělali příkrým stoupáním z parkoviště na Hrad Trosky, kde nás Nevo vyděsil pokusem prověřit dětivzdornost zábradlí na jedné z věží (není dětivzdorné…). Podle plánu pak spaly celou cestu zpátky do Prahy. A poníženě přiznávám, že jsme je už třikrát zavřeli do nějaké herny v klimatizovaném obchodním centru, protože jsme v tom vedru prostě na nic jiného neměli. Po večerech jsem často nechávala Giyoru se spícími dětmi samotné a vydávala se buď na sprint po obchodních centrech nebo srazy s kamarádkami.
Aktuálně si užíváme horského vzduchu v rakouském Tyrolsku. A bohužel i tady je to vzduch velmi horký. Jsme v nádherné vesničce obklopené ze všech stran vysokými horami, v útulném novém apartmánu vkusně zařízeném částečně moderně a částečně typicky po alpsku, naneštěstí střešním. A samozejmě bez klimatizace. Čili kromě extrémního vedra ještě řešíme, že naše děti někomu dupou nad hlavou. Nejvíc znát to bylo o šabatu, kdy mají útrum s tablety i telkou. Hračky, co vozíme s sebou, a zachraňovaly nás v předchozích šabatech, už je nebaví. Baví je se honit, skákat a křičet a je úplně jedno, že se je co minutu pokoušíme mírnit. Od horka se nám zatím 2x povedlo utéct. Prvně ve čtvrtek k jezeru Jagersee, kde teplota spadla na překvapivých 17 a i zapršelo. Neodradilo nás to, kluci navlíkli pláštěnky, ale stejně za 10 minut nebyly potřeba. Jezero je malé, turisticky profláklé, ale i tak pohádkově krásné. Projeli jsme si ho na veslici a obešli dokola, cestou ozobávali maliny a testovali, jak moc mrazivá je voda z přitékajících potůčků. Moc moc, až to bolelo, a od koupání to neodradilo pouze Giyoru, který se tam odvážně ponořil zhruba na celé tři vteřiny :). Později odpoledne jsme ještě prubli vodopád pár minut cesty od našeho apartmánu, kde voda byla o poznání příjemnější a kluci se do ní bez váhání vrhli. Chvíli na to jsme ale utíkali před deštěm, čili jsme se tam vrátili hned následující den. Po dalším povedeném výletu do Hallstatu, kde sice bylo pěkné vedro, ale taky moc příjemné koupání v Hallstatském jezeru. A kromě sedačkové lanovky měly děti další zážitek ze zubačky. Druhá návštěva vodopádu kousek od našeho dočasného bydliště se obešla bez deště, ale pro změnu si Daniel usmyslel, že vyleze těch 322 schodů na horní lávku nad vodopád. Já doufala, že se tomu s Nevem vyhnu, ale bratrská soutěživost nezná mezí. Neochotně jsem se pustila do schodů s přesvědčením, že jich nedáme víc než 50 a budeme se vracet. Omyl! Musela jsem s ním dát celých 322 dřevěných navlhlých schodů, příkrých, lemovaných zábradlím, kterým bychom při uklouznutí prolítli oba. Před horní lávkou se nejistě zastavil, tak mi svitla naděje aspoň tam, ale překonal se a já musela taky. Křečovitě jsem držela jak zábradlí tak jeho a do té příšerné hloubky dolů jsem se ani nezkoušela dívat. Zatímco Nevo křičel a mával Danielovi s Giyorou, že on to taky dokázal ;). Uff…. Děti nás holt nepřestávají překvapovat :D.
Těšíme se na další zážitky pro změnu zase z Čech a brzy i ze zpáteční cesty domů.
