A je to tady, nedělí 2. září začal školní rok a všichni tři mí chlapi se dostavili do institucí. Neobešlo se to bez zmatků, protože 4 děti včetně Daniela u nás v Tal El marně čekali na odvoz do jazykové školky v Šorašim. Pak jsem do toho ještě víc zmatku vnesla já, když jsem odmítla nabídku jedné maminky, že mi tam spolu s jejím synem Daniela odveze, že si ho odvezu sama, protože předtím vezu ještě Neva, načež ona mi pohotově chtěla vecpat jejího Majkla (s již diagnostikovaným ADHD…). To jsem dost nediplomaticky zamítla s tím, že nehodlám převzít odpovědnost za cizí dítě ve svým autě (a v hlavě se mi honila spousta dalších důvodů – jak budu pacifikovat dvě děti s potřebou extra pozornosti u Neva v nové školce, kde jsem plánovala minimálně pár minut zůstat, jak potáhnu autosedačky z parkoviště ke školce Daniela a Majkla, ještě ve svém pokročilém stavu těhu…). Giyora byl rozpačitej ze způsobu, kterým jsem odpověděla, protože tohle je v Izraeli prý dost běžná praxe, i když mu samozřejmě přišlo naprosto logický, že si tu už tak pro mě náročnou cestu nehodlám komplikovat ještě dalším dítětem. Nicméně se rozhodl, že vlastně může Daniela odvézt on, protože nevadí, když se lehce opozdí, a pokusil se opravit moje faux pas s tím, že mamince volal zpět a nabídl jí, že jim kluka vezme. Celé to překopání situace nám pár minut potrvalo, tak byl Majkl už stejně na cestě, a Giyora s Danielem jeli sami.
Já jsem si tedy mohla v klidu užít Nevův premiérový vstup do náboženské školky. Zvládl to bravurně, jarmulku na hlavě si nesl s takovou hrdostí, jakoby to byla královská koruna. Dorazili jsme v 8:15, kdy většina z 29 dětí už byla převážně ve společnosti rodičů usazená u různých stolních her. Nevo byl maličko nejistý, ale přítomnost vychovatelky Hagit, kterou jsme poznali minulý týden ve čtvrtek při soukromé rodinné seznamovací návštěvě školky, ho uklidňovala. Ze schůzky jsme věděli, že ve školce je 19 holčiček, 10 kluků, dvě stálé vychovatelky a zatím na první tři měsíce studentka vykonávající povinnou praxi dobrovolnictví. S tím, že se předpokládá, že buď bude pokračovat nebo jí vystřídá jiná. Dobrovolnictví ve školkách je u studentek totiž velmi oblíbené. Vzhledem k tomu, že to je jemenská osada, Nevo je ve třídě jedinej blonďáček :-). Šokovala mě informace, že školka funguje ve stejném složení do 16:00 a děti dostávají oběd. Byla jsem si naprosto jistá, že stejně jako to je u nás v Tal El a v Šorašim, kam jezdí Daniel, fungují státní školky do 14:00, kdy jde tým školky domů a děti, kterým rodiče PLATÍ družinu (okolo 1000 šekelů měsíčně), dostanou oběd a mohou s družinářkami zůstat do 17:00. Tuhle „výhodu“ státem mohutněji podporovaného náboženského vzdělávání jsem vstřebávala rozpačitě, protože představa, že Nevo bude denně ve školce osm hodin místo šesti, na které jsem se připravila, mi nebyla úplně po chuti. Na druhou stranu zvlášť ty začátky s miminem nebývají snadné a vidina, že jedlík Nevo denně dostane teplý oběd a ve většině případů ho bude moci ze školky domů vozit Giyora, nakonec převážila. Jestli se mu ve školce bude líbit, není, co řešit.
Zdržela jsem se s Nevem skoro půl hodiny, během které dorazil se svým synem i Giyorův blízký kamarád, jemuž vděčíme za to, že se Nevo do školky dostal. Přestože jsme se viděli jen kratičce před pěti lety, okamžitě mě poznal, přivítal mě, představil pár důležitým maminkám z osady a dal mi telefon s tím, že cokoliv budeme potřebovat, ať voláme, že tam bydlí i jeho rodiče, co už jsou v důchodu a jsou připravení kdykoliv pomoci :-).
Nové děti ve školce měly být první den pouze do desíti a já odcházela ve třičtvrtě na devět. Rozloučení jsme oba ustáli bravurně a bez slziček. Jak jsem se dozvěděla od vychovatelek při vyzvedávání, i tu hodinu a čtvrt beze mě Nevo zvládl kromě asi minutu a půl trvající plačtivé krizičky na výbornou. Básnily mi, jak je sladkej, roztomilej, přátelskej a na svůj věk ohromně vyspělej. Způsob, kterým se s nimi Nevo loučil, vypovídá, že alespoň zatím jsou sympatie vzájemné. Horlivě přikyvoval, že zítra přijde zas.
Danielův první den byl od půl deváté do půl dvanácté, i když měl jako veterán možnost zůstat do jedné. Vzali jsme to pro něj rovnou z Nevovy školky, jen s krátkou zastávkou v Mc Donaldu, kde jsem Neva uplatila zmrzkou, abych se v jedenáct dopoledne konečně nasnídala.
To krátké odloučení bratrů po měsíci a půl spolu mělo bohužel úplně opačný efekt, než jsem doufala. Odpoutání pásu autosedaček se rovnalo vypuštění rozjařených tygrů z klecí. Očividná radost ze shledání se projevovala hlasitým křičením, honěním, vyváděním, provokováním a pošťuchováním často končícím boji. Svým světem byli tak zaujatí, že bylo vyčerpávající je udržet v pro mě akceptovatelných hranicích a počítala jsem minuty, kdy se vrátí Giyora, abych se mohla aspoň na chvíli schovat klidně k nádobí, zatímco on se připojí do vodní nebo polštářové bitvy.
Dnešní den ve školkách byl pro oba o maličko delší, ale jinak probíhal stejně jako den předchozí, včetně odpoledního vyvádění. Zřejmě budu muset vymyslet, jestli by ta radostná energie nešla vybít nějakou rozumnější formou :-).
