Kolem národního parku Capernaum na břehu Kineretu projíždíme často, ale že hned vedle ústí do jezera pramen Ein Eyov jsme zjistili teprve dnes. Sice jsme nečekaně nabytý manželův volný den (měl být na týmové přípravě výletu blízko Eilatu) plánovali využít k pracím v domě, ale protože termín porodu se blíží, místo abychom poslali kluky do školky, vytáhli jsme je na výlet, který může být na dlouhou dobu poslední. Na to, že zůstali celou hodinu cesty plně bdělí a jíst vydrželi jenom chviličku, to docela šlo. Zaparkovat blízko vstupu k pěšince směrující k Ein Eyov je prakticky nemožné a náš pokus s odstavením auta na hliněný povrch kousek za krajnicí frekventované silnice vůbec nikomu nedoporučuju opakovat. Určitě by bývalo bylo lepší auto nechat na parkovišti národního parku Capernaum a ten kousek dojít. Giyora původně vyrazil sám na obhlídku, ze které se asi po 7 minutách vrátil s informací, že to je krásný a stojí to za to vidět, nicméně to nevypadá, že tam najdeme stín. To nebylo v půl jedenácté dopoledne a s téměř čistě modrým nebem nad hlavou zrovna pozitivní sdělení. Ale zkusit jsme to stejně chtěli, takže jsme se napatlali krémem proti sluníčku, vybavili pokrývkami hlavy a vydali se směrem ke Kineretu.
Schody po pár desítek metrech skončily a my pokračovali úzkou pěšinkou po hlíně a kamenech. Hned asi za dvě minuty cesty, kterou děti s přehledem zvládly s podporou jedné ruky dospěláka, se před námi otevřel okouzlující pohled na deltu potůčku vlévajícího se do Galilejského moře. A za další minutu jsme viděli i vodopád a drobná jezírka sem tam tvořená mezi množstvím velkých oblých kamenů. Místo krásné, i když jeho romantický nádech jsme mladému páru, což byli kromě nás a volavek v tu chvíli jediní návštěvníci, asi poněkud pokazili. Stan proti sluníčku jsme postavili na nerovném a bahnitém místě, ale čas tam trávily pouze věci, co jsme dotáhli s sebou, protože na pohodlné odpočívání to vážně nebylo. Pustili jsme se do průzkumu zákoutí, brodili se mělkými jezírky a nechali se skropit silným proudem vodopádu. Že je voda čistá nejen na pohled snad dokazovala hejna rybek, co se v ní spokojeně proháněla. Pak jsme sešli pár desítek metrů dolů ke Kineretu, kde ale voda vypadala o poznání hůř a byla zvláštně až nepříjemně teplá, že jsme ani neměli chuť se v ní smáčet.
Zážitek z objevení nového malebného kousku země nám zkazily kousance od prťavoučkých ohnivých mravenečků, kteří se tam vyskytli v nečekaně hojné populaci. Kluky brodění po kamenech přestalo bavit asi po hodině a nás rychle na to přestalo bavit je poponášet, tak jsme se sbalili a vydali na úprk od poledního sluníčka zpátky do auta.
Štípance pálily skoro celou půlhodinku cesty k tentokrát ověřenému cíli – křišťálové studánce nedaleko křižovatky Koach (které nevím proč říkáme Bufalo, ale vlastně nevím, jak se ve skutečnosti jmenuje), kde se ve stínu pod obrovskou starou moruší a fíkovníky dá s dětmi pohodlně trávit čas i v extrémních horcích. Cesta od zaparkovaného auta k ní je doslova trnitá, ale i s dětmi na rukou nám zabere sotva deset minut. V pracovních dnech pármetrový břeh studánky často okupujeme sami. To bohužel nebyl dnešní případ, ale s nepočetnou skupinkou děcek na prahu dospělosti jsme se vzájemně nijak nerušili. Oblíbené místo prostě ani tentokrát nezklamalo :-).
