Je to 4 dny, co jsem po 40 hodinách opustila porodnici. Standardně se zůstává po přirozeném porodu 48 hodin, ale to by v mém případě znamelo další noc, protože mimčo si k porodu vybralo krásný čas 23:10, kdy by mě domů už nikdo nepustil. Když je všechno v pohodě s maminkou i miminkem a mimčo neztratilo nad 10 procent porodní váhy, podepíše se dokument povolující dřívější propuštění a jde se. To byl díky Bohu náš případ a navíc, když přišla sestra s oním dokumentem, zrovna u mě seděli „velcí“ kluci. Mrkla na ně a s pochopením pokývala, že je evidentní, že mám důvod spěchat. Ujistila jsem jí, že přesně tak to je, že nebýt jich, ráda si služeb jejich nemocnice klidně užiju i pár dalších dní.
Velmi jsem chtěla vyplodit nějaký smysluplný racionální článek, třeba o tom, jak fungují v Izraeli na severu porodnice, ale… Ono asi „racionální“ a „necelý týden po porodu“, to bych chtěla moc. Ne a ne usměrnit poskakující myšlenky a zběsilé emoce. Jedna a tatáž věta mě během 10 minut může rozesmát i rozbrečet. Jako třeba když Nevo dneska prohlásil, že mám v bříšku ještě jedno miminko… Ano ano, zůstalo mi po porodu z těch 17 kg ještě 12, ehm. A vzhledem k tomu, jak si tělo urguje přísun sladkého, možná ještě dlouho zůstane. V jednu chvíli můžu sedět na gauči s nohama nahoře a libovat si spolu s Giyorou, že takhle to teda s Nevem na začátku určitě nebylo. A v další chvíli můžu ječet na celej dům nebo se rozbrečet, že se muž prošel v botech na nedávno vytřené podlaze. A to všechno přes to, že miminko je zatím úplně zlatý. Nebo možná právě proto. Ještě máme v živé paměti ten horor, kdy jsme přijeli domů s ukřičeným druhorozeným. A tehdy krátce dvouletý Daniel byl pořád mimčo s plenkama a sunarem bez schopnosti vyjadřovat se slovy, pekelně vyděšené a zmatené, co jsme to domů dovezli. Evidentně si to pamatují i kočky, protože co jsme se vrátili z nemocnice s dalším miminem, neviděli jsme je asi tři dny. To se mi tenkrát emoce nehoupaly, ale držely se stabilně pod bodem mrazu :D.
Noci sice částečně prokojím a prospím v sedě s miminem na ruce, ale pořád se to dá. Navíc až se kluci za týden vrátí do školky, budu mít možnost se přidat k prckovu dopolednímu spaní. Celkově, kdyby tenhle stav vydržel dál, nemám, na co si stěžovat (no ne že bych si nenašla, to zas asi úplně bez stěžování to nedám).
Kluci zvládli večer a noc s babičkou, když jsme s Giyorou jeli do porodnice. V šest ráno o šabatu si je Giyora od babičky převzal a po nějakých třech hodinách spánku se mnou na nemocničním lůžku s nimi strávil celý den. Nešlo to hladce ani v jednom případě, ale přežili všichni bez větších zranění, což bylo to jediné, v co jsem doufala. Za mnou do nemocnice o šabatu dorazil švagr s rodinou a tchýní, abych tam nebyla sama celý den, protože jsme se dohodli, že kromě té cesty v šest ráno domů Giyora zkusí šabat s klukama držet, jak to jen půjde. Já to tentokrát úplně vzdala, ale o tom snad brzy v jiném článku. Kluky Giyora přivezl v neděli ráno, Daniel držel kytici větší než byl on sám, oba byli strašně sladký a já – jak jinak – dojatá :D. Na brášku byli zvědaví, chtěli ho hladit, držet, přivezli mu hračky a říkali mu „naše miminko“. Nadšení opadlo po 10 minutách, kdy jim tatínek půjčil telefon, aby mohl stát frontu na zapsání nově příchozího broučka do národního systému. Kluky pak odvezl ke švagrovi, aby stihl nakoupit a uvařit před začátkem svátku Sukot, který začínal právě o nedělním večeru. Na třetí se vrátil pro mě do nemocnice, kde maličkej absolvoval odběr krve z patičky na screening – test, kvůli kterému jsme čekali právě těch 40 hodin – a o půl páté jsme už stáli u výtahu a stahovali miminku čepičku, bez které ho údajně nesmí propustit, protože ho prudila a venku bylo stejně dvaatřicet. A hurá domů, na další nový začátek, o jakém bych ještě před 5 lety nikdy ani nesnila :-).
