Konec prázdnin a hned den bez manžela. Ráno ještě udělal klukům svačiny a hurá na kurz, ze kterého se vrátí až zítra odpoledne. Já bláhová si myslela, jaká to bude úleva, až budou kluci zpátky ve školkách! Jak budu dopoledne s hodným miminkem dospávat deficity z nocí, konečně tu zas pořádně uklidím, začneme chodit na procházky ven… A houby! Eitan je z toho zřejmě úplně v háji a já teď po pár hodinách už taky. Nespí, řve a konstantně by sosal. Jenže to nejde, máme povinnosti. Odvézt Neva do školky, pak zajet na kontrolu – Eitan po porodu ještě nebyl. A dneska zas ne, doktorka opět nedorazila. Pojišťovna není v obraze a podruhé mě objednala k nepřítomné doktorce. Mimino řve, já chci začínající frustraci zahnat procházkou po promenádě, když už jsme v Akku. Jenže juniorovi je to úplně šumák. Řve a je úplně zpocenej. Sundám mu oblečení, protože na 34 stupňů je navlečenej vážně moc, přehodím přes něj látkovou plenku a protože řve dál, klušu s kočárem promenádou k nejbližší zastíněné lavičce. Na ruku nebo do šátku ho vzít nemůžu, páč ten očekáváný „příjemný mořský vánek“ je dost silnej vichr. A mimino zpocené a téměř nahé. 150 kojení ničemu nepomohlo, mimino řve dál, krásný výhled na moře, Akko a Haifu mu je totálně ukradenej. Aby ne, když ve svém věku necelých dvou týdnů vidí asi na 20 cm, že. Frustrace se rozbíhá. Zpátky k autu to beru oklikou po chodníku, kde je míň lidí, abych se vyhla vyčítavým pohledům, proč to dítě tak týrám, a dotazům, proč nemá čepici a gatě. Případně rovnou telefonátům na sociálku. Cestou v autosedačce vřeští taky a až 10 minut před dojezdem domů vyčerpaně usíná. Ale ne dost vyčerpaně na to, aby se hned po zaparkování před barákem neprobudil a znovu nespustil. Mám hodinu a půl, než se vrátí ze školky Daniel. A celou tu dobu strávím s miminem na prsu nebo aspoň na ruce. Frustrace je v plném proudu a to mám za sebou tu snažší část dne, haha. Babysitter jsem na odpoledne nesehnala, tchýně pracuje jako obvykle. Co zbývá? Bůh! Ale to bych si na něj musela vzpomenout častěji než právě v tuhle chvíli :).
Situaci zachraňuje Yahav, Giyorův druhorozený. Dorazí pohlídat Daniela, zatímco já s juniorem pojedeme pro Neva do školky. Eitan mezitím usnul. Slaďoučký, spokojený, mírumilovný miminko. Přitom ještě před chvílí mu rudě zářily oči a z pusy šlehaly plameny!!! Nebo tak nějak… Spinká celou cestu do školky, v autosedačce nasazené na konstrukci kočáru prospí i vyzvednutí (a to bylo sakra neobratné nasazení, páč jsem si to koza nezkusila dopředu vklidu doma) a naprosto překvapivě spí i celou cestu zpátky plus 20 minut. Yahav úspěšně zabavuje oba starší bratry, zatímco já mrně nakojím a vykoupu. Po další sváče vzorně usíná znovu a nechá mě vyřídit koupání i večeře kluků. Vzbudí se až na čtení knížky před spaním. Nevo zničený dlouhým dnem ve školce usne po první větě – dřív, než Eitan začne projevovat nespokojenost. Krtek asi nebude jeho oblíbenec. Daniel konstatuje, že Nevo usnul a dožaduje se, ať se z prostředku místnosti posunu vedle něj. Výsadní právo toho, kdo vydržel dýl vzhůru. Zbytek knížky čtu s přísavkou přisátou, ale nikomu to nevadí, a než má Krtek došité kalhotky, spí oba. A to je krátce před osmou. Nakonec se ten den docela vybral (no a přesně po téhle větě to v postýlce kousek ode mě začalo zas nespokojeně bručet…). Ještě asi 21 hodin a manžel je zpátky. Tak snad to nějak dáme.
Přikládám jediné foto, co se mi dnes povedlo vyfotit…
