Sláva, deset dní po propuštění z porodnice jsme se konečně dostali na kontrolu! Stát se mi tohle s prvním dítětem, budu na zhroucení. Ono se to stalo a na zhroucení jsem byla, tak vím, o čem mluvím :). Ale Eitan je kliďas, obvykle sotva zabrečí a zřejmě se situaci, kdy trávíme dopoledne sami, už přizpůsobil. Kafe si obvykle stíhám vypít ještě teplé a i si k němu dát sušenku :-). I když na jiné než nutné cestování jsem po tom středečním neúspěchu z minulého týdne zatím nenabrala odvahu.
Zdravotní sestra potvrdila můj odhad, že miminko dobře prospívá, od posledního vážení nabral půl kila. Změřila si mě podezřívavým pohledem a znovu se ujistila, jestli je opravdu jen kojený. Pak uznale pokývala hlavou, že teda prý dobrá práce. Na oplátku jsem se zas ptala já, jestli mám kojit dál na požádání, jestli třeba nejí moc. Udiveně zvedla obočí a prý samozřejmě, že na požádání. Tempo určuje jenom on, vy mu maminko koukejte vyhovět. Nu dobrá tedy.
A jak nového brášku přijmuli Nevo a Daniel? Když se narodil Nevo, tehdy dvouletý Daniel se k tomu díky řečové indispozici vyjádřit moc nemohl. Až teď díky výřečnému Nevovi chápeme, kolik toho zřejmě měl na srdci. Nevo je na brášku sice hodnej (jo, i to je dočasné, to už známe…), hladí ho, chce ho chovat, asistuje u přebalování, culí se, že je roztomilej. Ale taky by chtěl, aby se mamince vrátil do bříška. A abych ho sundala z jeho minigauče a koupila Eitanovi vlastní. Mno, co bude, až jim dojde, že pro Eitana nemáme pokojíček… I když teď už vím, že je to jen období, stejně mě ty smutný Nevoušovy pohledy a příležitostný naschvály, kterými bojuje o mojí pozornost, dost bolí.
Daniel převzal roli tchýně a hlásí mi, že Eitan asi chce jíst, kdykoliv nespokojeně zakňourá. A v devadesáti procentech má pravdu, to zas jo. Jeho přítomnost juniora zdá se vyloženě těší. Nadšeně všem vykládá, že až „našemu“ miminku bude 5, jemu bude už deset! Významný podíl na jeho radosti má zřejmě fakt, že Nevo zažívá stejnou „křivdu“, kterou díky němu před necelými třemi roky zažil on… Na milost sice Daniel Neva bere už tak rok, ale připadá mi, že teď se jejich vztah posunul o něco výš. Stále funguje pravidlo, že dva velcí spolu s tátou rovná se jedním slovem tragédie. Boj o tatínkovu pozornost totiž Daniel nevzdal, je extrémně kreativní a často úspěšnej – a je mu fuk, že tak získává převážně pozornost negativní. Verze „jeden velkej na tátu a jeden velkej plus miminko na mě“ je úplně o něčem jiném, čili kluky tímto způsobem oddělujeme, co to jde. A snad to dělá dobře i jim – zvládají si hrát líp spolu, když se pak zase setkají.
Giyora od Eitanova narození vypustil synagogu, ale opatrně jsme to začali zkoušet o šabatech s tím, že si vezme jednoho z „velkých“ s sebou s krabicí puzzle a doufá, že ho nechá aspoň hodinu modlit. S Nevem to funguje líp, s Danielem hůř. Jinak si Giyora až na tyto šabatové výjimky víc užívá svátosti, co je v době modlení v synagoze obvykle určená ženám – dětí ;). Ale protože vstávání a ranní výprava se daří relativně dobře i bez jeho pomoci, zřejmě se brzy vrátí k vstávání v 5:15, aby klukům z vesnice pomohl sestavit ranní chlapskou desítku (minjan). Včera večer byla první lekce gijuru, kterou jsem kvůli Eitanovi vypustila já. Ještě se mi prcka nechce tahat do třídy mezi spoustu lidí. A dneska šel Giyora znovu sám.
Nebýt výrazné změny v Nevově chování, za kterou ale určitě částečně může i školka, ani bychom skoro nevěděli, že máme třetí přírůstek. Eitan nám to tu zatím nijak nekomplikuje, dokonce to vypadá, že je jistá šance, že dostojí významu svého jména a vnese do naší rodiny tolik potřebný balanc.