Po tom prvním v nemocnici jsme s juniorem absolvovali už další dva šabaty. Jeden ještě s bezejmenným miminkem (jméno dostal při obřadu po obřízce – osm dní po porodu) a ten poslední už s Eitanem. Giyora prošvihl další páteční večerní modlení v synagoze, protože já byla po dni doma se všemi třemi chlapci příliš vyřízená na to, abych ho pustila a on ostatně také konstatoval, že by tam po tom náročném školním výletu šel tak akorát spát.
Na šabatovou večeři k nám dorazila kromě Golana, Yahava (Giyorových dospělých potomků) a Gali, přítelkyně Yahava (mladšího z nich), také tchýně. S blížící se zimou se nástup šabatu posouvá na dřívější dobu a tak jsme u kiduše byli přítomní v plném počtu. Giyora tak premiérově před večeří žehnal všem svým pěti synům :-). Daniel okolo půl deváté sám přihlásil o spaní na svém minigaučíku, přitáhl si ho k nám vedle jídelního stolu a během minuty usnul. Nevo projevil podobný úmysl, ale ani před blížícím se třetím rokem neumí jen tak lehnout a spát. Přesouval se z jednoho místa na druhé jak neurotický pejsek, co si nemůže vybrat pelíšek. Polštář, deku, plyšového psa a pandu poskládal nejdřív na křeslo, po chvilce přendal na Giyorův a nakonec na můj klín, kde se uvelebil definitivně. Než se mu napevno zavřela víčka, stihl ještě ochutnat pár lžic guláše.
Na řadě se sobotní návštěvou synagogy s Giyorou byl tentokrát Nevo. Vybavil se maličkými krabičkami s puzzle Krtka (na cesty ohromně praktický, pořízeno v Globusu v Praze na Černém mostě :-)) a před devátou s tátou vyrazili. Já s Danielem a Eitanem chtěla vyrazit asi půl hodiny za nimi. Sobotní dopolední modlení končí zhruba po desáté (začíná v osm, ale Giyora zatím chodí později, než si to u nás po narození Eitana sedne) a pak většina účastníků zůstává na kiduš a občerstvení, ke kterému jsme se hodlali přidat i my. Plán mi úplně nevyšel, výprava trvala o kojení a přebalování déle a tak tak jsme stihli vypadnout před desátou. Daniel spolupracoval, držel rychlé tempo a občas i kočár. Eitan byl z vycházky rozpačitý, z kočáru se na nás mračil a po pár minutách negativní výraz doplnil i zvukovým projevem, čili zbytek cesty absolvoval v šátku. Ani z toho nebyl nadšený, krásně rozkvetlé růže a buganvilie podél plotů neocenil a ani pohled na vysoké stromy, když jsme míjeli lesík v cílové rovince, jeho dojem nespravil. U synagogy jsme se radostně sešly s Shuvou, kterou jsem naposledy viděla u nás na obřízce. A také Reút, co se s mužem a čtyřmi syny nastěhovali do vesnice před pár měsíci a významně tak navýšili počet věřících a praktikujících židů v Tal El. Je to třicetiletá veselá a upovídaná žába, sedly jsme si od první chvíle, tak se doufám budeme vídat častěji nejen s Shuvou, ale i s ní.
Junior se nenechal uklidnit ničím jiným, čili jsem na židli před synagogou poskytla vytoužené prso, cudně zakrytá kojícím hábitem, který v Izraeli s nadšením využívám už od prvního potomka. Modlení skončilo a všichni se přesunuli ke stolu. Ani tohle nebylo podle Eitanova gusta. Navíc starší jako obvykle začali dělat bordel, lítali po synagoze ve hře na honěnou, rámusili sklápěcími židličkami, pokřikovali a hihňali se. Vše ve starých zajetých kolejích – my s Giyorou toho moc nenaseděli. Eitan si před zpáteční cestou vyžádal další mléčný dezertík a vydali jsme se v plném počtu zpět. Kočáru s Eitanem se ujal Daniel a Giyora a mimino s tím bylo překvapivě v cajku.
Na mě Nevo hodil smutný pohled se staženými koutky a že prý chce vzít do náruče. A tak jsem šlapala kopeček zpět s třináctikilovým závažím místo čtyřkilového. Ptala jsem se svého stále ještě zlatovlasého andílka, proč je smutnej. Zabil mě už skoro tím pohledem a když k němu doplnil, že je smutnej, protože je velkej a chce bejt malej, dodělal mě úplně a začala jsem bulet. Kouzlo šestinedělí v kombinaci s chybějícím spánkem a momentálním nedostatkem čokolády… Díky slunečním brýlím potají, tak jsem zmateného Neva nemátla ještě víc. Můj druhorozený si užíval získaného oddělení od zbytku klanu, protože se mi s ním na ruce nedařilo držet tempo, a vymýšlel po cestě různé hry, aby si nechal maminku pro sebe. Já té možnosti také ráda využila a s knedlíkem v krku vzpomínala, jak mi s tím zlatíčkem bylo krásně ten předchozí školní rok doma, i když to teda taky pořád jenom růžový nebylo, ale na ty těžký chvilky přece člověk nebude vzpomínat při takové dojemné atmosféře.
Zbytek šabatu jsme strávili doma a na zahradě, jako za „starých dobrých časů“ :-). Kluci letos asi naposledy vyzkoušeli bazén, protože se zkracujícími se dny začíná být i o maličko chladněji. Giyora odešel v půl šesté s patnáctiminutovým zpožděním do synagogy, abych vykoupala aspoň Eitana za jeho přítomnosti. Pak se kluci najedli a vyřízený Nevo usnul po vyndání z vany, když jsem ho na přebalováku zabalila do osušky. Přestože se do poslední chvíle snažil přesvědčit přítomné důrazným hlášením „nejsem unavený, nejsem unavený“, že spát ještě nechce. Do toho se ho Daniel dokola ptal „Nevo, chceš tablet, chceš tablet“, protože se obával, že když půjde spát Nevo, on bude muset jít taky. Nevouše naštěstí ani tato zázračná věta neprobrala a zalomil to definitivně přesně ve chvíli, kdy se nachýlil čas a já mohla požehnáním šabat odpískat. Uspání Daniela proběhlo o hodinku později opět na minigaučíku v obýváku, po pár desítkách minut s tabletem, dvou knížkách hebrejsky a jedné česky.
Junior nám to večer zas nandal, tak doufám, že to souviselo s nějakým šabatovým chodem a nestane se z toho každovečerní rituál…