Další týden je za námi a já se poctivě snažím dohnat, co se dá. Už podruhé jsem o šabatu vyrazila do synagogy místo Giyory. První pokus proběhl páteční večer. Vyrazila jsem s Eitanem autem před vstupem šabatu a zaparkovala u synagogy. Otrávená, že v té nepříjemné zimě (no dobře, asi dvacet bylo) musím někam tahat miminko a nervní, jak to doma dají ti větší kluci (včetně tatínka mám na mysli). Měla jsem absolvovat minchu (polední modlitbu) všedního dne a šabatový aravit (večerní modlitbu s přídavky na šabat). Bylo před půl pátou, čili čas Eitanovy obvyklé bdělosti, nemohlo mě tedy překvapit, že minchu zazdil okamžitě. Začal si stěžovat jen jsme vstoupili do synagogy a já otevřela sidur (modlitební knížku) na první záložce, kterou mi Giyora připravil. Tak nic, zas jsme vylezli, objela jsem kolečko kočárem a pak zkusila v autě nakojit. Auto jsem si chytře nechala odemčené, abych nepřekročila šabatový zákaz dálkovým ovladačem (si říkám, jestli by to vlastně manuálně nemělo jít?!), ale bylo mi to k ničemu, protože i když jsem pamatovala na vypnutí světýlek, co se rozsvěcí při otevření dveří, bafla na mě z kufru ještě dvě, ke kterým není vypínač. Mno nic, aspoň jsme si vyzkoušeli, že takhle by to nešlo, až nebudu ten goj.
Eitan usnul a vrátili jsme se do synagogy. Chlapi zpívali, pěkně, to jo, ale co… Listovala jsem směrem od druhé připravené záložky dál a kupodivu se celkem rychle chytla. Jenže jak Píseň písní dozpívali, skočili kamsi a já zas listovala sem tam. Chytila jsem se asi po 10 minutách chvilku předtím, než zas chlapi začali zpívat, tentokrát Lecha dodi. V ženské části jsem byla sama, jak jsme očekávali. Židovky toho do synagogy moc nenachodí ani v super ortodoxních osadách (jsou doma s dětmi), natož v té naší, kde jsou ortodoxní dvě rodiny včetně rabínovy…
No a po Lecha dodi se Eitan probral a bylo jasný, že spát už se nechystá. Prcka jsem nahodila do nosítka a fofrovala s kočárem ve tmě a chladnu domů. Tam mě přivítali vykoupaní kluci a tchýně, která přišla včas na to, aby zvýšila pravděpodobnost jejich přežití. Dodělané saláty a připravený stůl s bílým ubrusem svědčil o tom, že Giyora dětem příliš pozornosti nevěnoval.
Další pokus proběhl o týden později, tentokrát sobotní ráno. Vyrazili jsme s Eitanem na devátou do synagogy, kde jsem se potkala s Michal, co se ochotně nabídla mi přijít na pomoc, abych se v tom tak neztrácela. Michal znám z lekcí pro ženy, kam jsem docházela, když je rabín pořádal, a které teď nově začala pořádat Reút – ta milá holčina z věřící rodiny, co se nedávno přestěhovala do Tal El. „Michal je věřící, i když nevypadá“, cituji naši paní rabínovou. Ano, chodí v kalhotech a bez šátku na hlavě, kuchyň má košér částečně a její manžel věřící není, čili u nich o šabatech běží telka. Oceňuju, že ji Shuva považuje za věřící. Dorazily jsme akorát na modlitbu „osmnáct“, která má ve všední dny 19 modliteb a o šabatu sedm. Prostě něco pro logiku, he. Pak už se říkala požehnání před čtením z Tóry a začali se vyvolávat čtenáři aktuální kapitoly v Tóře. To je mi přece jen již známý příběh, tak jsme s Michal mohly povolit pozornost a trochu si popovídat. Musím říct, že to oddělení ženských od chlapů v synagoze vítám, má to jednoznačně svý opodstatnění :-).
Eitan vydržel spát do konce modlení a ještě dlouho potom, když už přišel Giyora s klukama a všichni jsme chvíli seděli na malém občerstvení. Jako ano, dojít si do synagogy se pomodlit má něco do sebe a umím si představit, že si to člověk užije, ale v mým případě to aktuálně beru jako luxus, co si nemůžu dopřát. Revital jsme tedy odkývali, že jsem v synagoze byla, ale čílila jsem se, že je to úplně přitažený za vlasy.
A když jsem u těch vlasů – chodím už týden s šátkem na hlavě. Prvně jsem navázala šátek na úterní lekci žen přesně před týdnem. Děvčata byla dojatá, má to v judaismu evidentně nějaký neobyčejný význam. Každopádně jsem sklidila radostné ovace a lichotky, jak mi to sluší. Stejně rozradostněná a dojatá byla i Revital, která mě včera po příchodu na hodinu s půlhodinovým zpožděním neseřvala, ale třikrát po sobě běžela obejmout :-).
Nemůžu říct, že bych se v tom cítila zle, naopak, konstatovala jsem, že si v tom rozhodně nepřipadám víc cudná, že to je spíš ozdoba. Není to prvně, co jsem si vyšla s šátkem, a určitě ne naposled. Od té doby se mi bez něj totiž nechce ven. A není to jenom tím, že je to v momentálním větrném počasí ohromně praktický ;).
