Se slzami v očích Revital i většiny ženského osazenstva jsme včera opouštěli poslední lekci kurzu konverze k judaismu. Původně plánovaný rozlučkový večer v restauraci z nejasného důvodu nahradil povídací kroužek. A ani jsme nebyli kompletní, dokonce jsme postrádali některé „pilíře“ třídy. Například Amira, onoho sympatického beduína, který stejně jako ostatní spolužáci už pár týdnů denně chodí s jarmulkou a při lekcích, které zřídkakdy prošvihl, nás bavil vtipnými dotazy a poznámkami typu „o šabatu se basket určitě hrát nesmí, co kdybych míčem náhodou trefil holuba a porušil tak zákaz zabití živého tvora“. Místo veselé párty, kde jsme předpokládali, že se mimo jiné dobře najíme (aspoň tím, co zbylo z předchozího dne z oslavy Chanuky ve třídě), jsme hladoví poslouchali příběhy spolužáků o jejich dojmech z kurzu, rozdílech před a po a představách, kde budou za pět let. A tak víme, že se jim zlepšily partnerské vztahy díky dodržování šabatů, přešly je noční můry po modlení Šema (Slyš Izraeli) před spaním a určitě za pět let nebudou černobílí ultraortodoxní židé a podobně. Prima informace, ale představy o způsobu zakončení kurzu jsme s Giyorou měli jiné.
I my sdíleli svůj příběh. Že nás kurz díky babysitter stál hezkých zhruba 12 tisíc šekelů, že šabaty jsou často dost na palici a že nevím, jestli s tím šátkem na hlavě vydržím, protože to jednak klouže a jednak mi trvá hodinu najít něco, co mi sedne k ohozu nebo naopak. Jenže… studium nás bavilo, takže dvakrát týdně si spolu vyrazit poslechnout zajímavou přednášku nám za ty prachy rozhodně stálo. Že atmosféra před šabatem a někdy i o šabatu je sice hustá a je náročné to ustát, ale čím déle to děláme, tím více věříme, že to má význam. A s tím šátkem se ještě uvidí, že jo, sice nadávám, ale nevyjdu bez toho už ani naložit Daniela do autobusu před barák :-).
Pak ty duševní změny… Vzpomněla jsem si na pár zásadních chvil v průběhu procesu a teda ano, jsem úplně jinde než jsem byla na začátku. Když jsem nechápavě zírala na rabína po té, co mi na dotaz, jestli je nějak vědecky dokázaný, že míchání mléka a masa není zdravé pro tělo odpověděl, že se nebojí újmy tělesné, ale duševní. Když jsem vyděšeně z lavice hypnotizovala Revital, jak na nás ječí, že nosí tu dlouhou sukni „protože Bůh přikázal“, s přesvědčením, že tohle nikdy nestrávím. Jak jsem se hlasitě vztekala a zasypala Giyoru smrští nevybraných výrazů po té, co mi pobaveně sdělil, že musíme vymáchat toaster v mikve… No a před týdnem jsem ho přesvědčila přelít kafe do jiného hrnku, protože tenhle nový ještě nevymáchal (a jak k tomu teď chudák hrnek přijde, že bude v poličce s ostatními, který jsou požehnaný, že :)). Díky procesu jsem zjistila, že spousta rituálů nám skrytě pomáhá pracovat na lidských ctnostech a posilovat je. A že díky nim můžu cítit něco jako „svátost“.
Po těch 15 měsících, které teda strašlivě utekly, jsme pořád na začátku cesty. A já vím, že ať už zítřejší soudci rozhodnou jakkoliv, na našem dosavadním životě se vlastně nic nezmění. Snad kromě toho, že bych konečně mohla ten hrnek v mikve jako židovka vymáchat i já :D.