Soudný den

A je to tu, středa 28. 11. 2018, téměř 15 měsíců od začátku konverze k judaismu. Znalostní skóre nic moc. Všech pět pokusů projít celou učebnici gijuru skončilo na páté stránce, kde vždycky Giyora v půlce věty usnul. Když jsem se pokusila sama, usnula jsem již v půlce první strany. Modlitby – mno, několikrát se mi ráno téměř podařilo dočíst ranní sérii požehnání. A o posledním šabatu jsem si zas sama poseděla v ženské části synagogy nad svou modlitební knížkou, kterou jsem tam navíc zapomněla. V úterý večer jsem se Shuvou prošla aspoň desatero, třináct článků víry a pár z devětatřiceti zakázaných činností o šabatu. Na spaní mi zbylo pět hodin s přestávkami na kojení. Giyora si užívá nejnabitější týden v roce, stihl spát hodinu. A to má deficit již z minulého týdne…

Den začal tím, že jsme zaspali. Giyora byl v synagoze, já zamáčkla budík napůl v bezvědomí. Ve třičtvrtě na sedm Daniel nesměle otevřel dveře ložnice s tím, že venku už je světlo. Giyora se právě vrátil a společnými silami jsme vypakovali Daniela na bus do školky, který naštěstí přijel se zpožděním proti obvyklé době. Měli jsme třičtvrtě hodiny na výpravu Neva, mojí a Eitana, abychom v 8:15 nabrali rabína Noama. Hlavní rabín v Haifě, co jsme s ním mluvili na začátku září se projevil, že by bylo fajn, aby nás tam Noam doprovodil, když nás vedou procesem, a Noam rád souhlasil.

Vysadili jsme Neva ve školce a vyrazili směr rabinát Haifa. Test byl v deset, my dorazili před půl, tak jsme si s Giyorou ještě sedli na snídani. Noam šel rovnou na rabinát a protože rabín Moshe už tam čekal od devíti a věděli jsme, že se s Noamem dobře znají, nebylo nám to ani hloupé, že ho necháváme jít samotného. Při snídani v malé kavárničce, kde jsme si nesměle nechali předložit certifikát o kašrůtu, když jsme si všimli, že ten vystavený je prošlý, mě Giyora zasvětil do aktuální kapitoly Tóry (parašat Šavua), protože jsme předpokládali, že se na to zeptají. Eitan se vyspal cestou a taky chtěl snídani. Spěchali jsme nahoru zbytečně, Katya a Meir, kteří byli před námi na devátou, ještě stále seděli v přípravné místnosti. A seděli jsme tam spolu ještě třičtvrtě hodiny. Katya je v podobné situaci jako já, ale přece jen se jí podařilo zamakat víc na modlitbách, požehnáních a návštěvách synagog. Účast na hodinách má poctivou, přestože doma mají tři malé děti. Když po dvacetiminutovém rozhovoru s dajany čekali na rozhodnutí, měla jsem už nervy na pochodu. Jednak Eitan absolutně nespolupracoval, byl mrzutej, pokřikoval a nespal, a jednak už to trvalo opravdu dlouho. Katya a Meir dostali další tři měsíce studia a nový termín…

A je to, jsme na řadě. Moshe nás volá dovnitř a polohlasem sděluje, že nás s Revital vychválili až do nebe, že máme od nich skvělej report a že my to dát musíme. Protočila jsem panenky, že akorát budou mít soudci moc vysoký očekávání (no mně se člověk nezavděčí, co…) a s kočárem s Eitanem třeštícím na mě oči, jsme vstoupili. Noam i Moshe seděli s námi proti třem dajanům. Prostřední, co byl za drsňáka, se do mě hned pustil:

„Máš šátek, koukám. Proč?“

„Zkouším to poslední dva týdny, jako cvičení“

„A co, jaký to je? A mohla bys v tom chodit pořád?“

„Padá to. A trvá mi hodinu, než vyberu něco na sebe. Ale jo, mohla bych v tom chodit pořád.“

Smějou se, prý to je známá součást procesu.

A jedeme, historie… Matky a otce židů jsem samozřejmě vysypala z rukávu, kdo byli Levi a Reuben jsem také věděla, kolik dětí měl Jákob též v poho. Proč se židům říká Yehudim jsem už neřekla úplně přesně, ale ještě to šlo. Které svátky nejsou z Tóry, to jsem trefila, ale zařadit ten Purim a Chanuku někam na časové ose už vůbec. Nevzpomněla jsem si, jak se hebrejsky řekne ten zatracenej svitek Ester, co jsme na Purim louskali tři hodiny, i když v synagoze to mají do hodiny přečtený. Pak hodně o šabatu – proč v jedné variantě desatera je „pamatovat“ a v druhé „střežit“ šabat a jaký je v tom rozdíl, z čeho vychází zakázané činnosti, několik vyjmenovat, říct, co ležícího na stole je mukce, čemu se žehná při kiduši… To naštěstí přešlo k tomu, jak to děláme my a odkdy dodržujeme šabaty, čímž jsme určitě získali plusové body. Košér kuchyně a strava od Pesahu také udělala dojem. Několik otázek k modlení – co denně říkám, dělám, říct zpaměti pár konkrétních požehnání nad pokrmy, před a po jídle. Být tam Revital, asi mi utrhne hlavu, dobře jsem si vzpomínala, že nám při lekcích říkala, že to a to je oblíbená otázka – ale odpověď na ní jsem si nevybavila. Když jsme vycházeli ze dveří, volali na Giyoru, ať mě laskavě tu historii doučí, když to učí ve škole, že to je ostuda. Ujistila jsem je, že se o to nespočetněkrát pokoušel, že ostuda je to jenom moje, protože si to prostě nepamatuju. Minimálně čtyřicet minut jsme tam byli. Do toho pokřikující a pobrekávající Eitan, kterého jsme si s Giyorou předávali z ruky do ruky… Můj celkovej dojem byl vyloženě příšernej (přitom když to teď čtu, tak jsem toho i dost věděla :D). Zlí nebyli, to ne, určitě se nesnažili nás potopit. Když Moshe vyběhl za námi s úsměvem, že to vypadá, že to máme zdárně za sebou, nevěřila jsem mu. A když nás soudci po krátké poradě zavolali zpět do místnosti, úsměvy od ucha k uchu zářily na všech tvářích. Stála jsem proti nim s pohledem žačky, co proškrtala náhodně americkej a/b/c test a vůbec netuší, co může být výsledkem. Když mi soudce, který byl při dotazování za tvrdého policajta, oznámil, že jsme prošli, vyhrkly mi slzy štěstí. To není možný, vážně jsme to dali, vážně hned na poprvé! Prý ví, že máme mezery, ale že taky rozumí tomu, že ta naše cesta není úplně bez překážek a že vidí, že se snažíme a děláme, co můžeme.

Následoval mini ceremoniál, při kterém jsem po soudci opakovala slib, že budu dodržovat přikázání jak z Tóry tak od vzdělaných. Na závěr jsem slavnostně pronesla Šema Jisra´el. To všechno samozřejmě s příležitostným popotahováním a otíráním slz (Moshe nám to zvěčnil, sdílím aspoň kousek :-)). Konec ceremoniálu, vysloužili jsme si další sérii blahopřání a chvíli seděli nad byrokracií. Hebrejské jméno jsem si vybrala Yael. Eitan a Nevo prochází gijur se mnou, Daniel ještě ne – musí nastoupit do náboženské školy nebo školky a jakmile přineseme potvrzení, že tam je, prochází i on. Musím na 8 lekcí pro nevěsty. Když se zadaří, bude to s Shuvou, pro kterou teď Noam shání potvrzení, že je oprávněná to udělat. Pak si vybrat, jestli svatba bude na rabinátu nebo někde jinde a domluvit termín, což bude zároveň termín vykoupání v mikve (Nevo a Eitan jdou se mnou). Teprve od té chvíle budu úplná židovka, teď je to teda nějak na půl. Ale že Bůh je se mnou je jistý už od toho testu, že. Moc díky všem, co šli po té cestě díky blogu tak trochu s námi a drželi nám palce.