Gijur – a proč jako?!

Uvažování o tom, že se do konverze pustíme, začalo dlouhé roky před tím, než na to opravdu došlo. Vlastně hned ve chvíli, kdy jsme se rozhodli natrvalo usídlit v Izraeli, čili ještě před naší svatbou někdy v druhé půlce roku 2011. Izrael je židovský stát a i když demokratický, existuje minimálně jeden dobrý důvod, proč mít židovskou identitu. Pokud ji nemáte, nedostane se vám v Izraeli tradičního židovského svatebního obřadu. Ne že bychom měli dojem, že to je tak kritické, dokonce i židé nezřídka prchají se oddat někam do zahraničí, aby se obřadu vyhnuli. Ale co kdyby o něj naši případní potomci stáli? Další důvod byl, že manžel tvrdil, že bohužel existuje jistá poměrně velká část obyvatelstva, která se na nežidovské občany dívá s lehkým pohrdáním… A ano, opravdu jsem se s tím sem tam setkala (a nebylo to od ortodoxních věřících). Což o to, mně to bylo fuk, ale opět jsme u těch potomků – určitě bych je toho ráda ušetřila, jestli můžu. Maminka mě sice vždycky varovala před tzv. „pánbíčkáři“ s vážnými obavami, abych se k nim nikdy náhodou nepřipojila (haha, obávala se správně :-)), jenže všichni ti, které jsem v Izraeli poznala, působili jako moc fajn lidi, kterým náboženská praxe nezpůsobila v životě žádnou vážnou újmu. Dokonce snad i naopak… Navíc ten rok došlo v mém životě k několika zásadním změnám (jemně řečeno, ve skutečnosti se mi převrátil život naruby) a díky tomu vzalo mé dlouholeté až extrémně ateistické vnímání světa za své. Ochotně jsem přijala možnost, že existuje něco nad námi. Připadala jsem si hloupě, že o náboženství vlastně vůbec nic nevím, a trochu se i zlobila, že se mi nedostalo žádného vzdělání v tomhle směru. Začala jsem se zajímat, vyptávat, číst. A pojetí Boha v judaismu se mi zamlouvalo. Dalším důležitým faktorem rozhodně byla zvědavost. Co vede židy k tomu, že provozují tak náročnou náboženskou praxi? Že dobrovolně dělají všechny ty divné věci (a to jsem zdaleka netušila, co všechno :D), že se specificky oblékají, důkladně dodržují zásady košér stravy a o šabatu si ani nerozsvítí? A ještě se většinou dobrotivě usmívají a působí spokojeně? Vždyť to je naprosto proti logice. Chci vědět, co za tím je!

Když jsem si k tomu přidala, že proces sám skoro nic nestojí, nikdo mě k němu nepřemlouvá a můžu to kdykoliv zabalit, nebylo, co řešit. Už nevím od koho a jak jsme dostali kontakt na česky mluvícího rabína v Haifě a po bláznivých měsících, kdy jsem z různých často nepříjemných důvodů pendlovala sem tam mezi Českem a Izraelem, jsme si dohodli schůzku. Bylo to milé setkání s milými lidmi, nicméně jsme se dozvěděli, jak je proces náročný a dlouhý, jak moc si musíme ujasnit, že do toho chceme jít a že manžel to celé musí absolvovat se mnou, protože sice je žid rozený v Izraeli, ale jeho rodina měla k praktice judaismu skoro stejně daleko, jako ta moje. A že vzhledem k tomu, že nemám občanství, je náročné i začít. Dostala jsem tipy na doporučenou četbu a byli jsme přesměrování na vrchní rabinát v Haifě. Jemu předsedající rabín pouze potvrdil, co nám bylo řečeno. Proklepl mě z historie, vyplnil s námi spoustu formulářů a informoval nás, že když chce začít kurz gijuru někdo, kdo nemá občanství, předpokládá se, že začne judaismus praktikovat dávno před tím, než o možnosti zahájení kurzu bude rozhodovat komise. Sehnali jsme potřebné dokumenty, ale… stavěli jsme dům, učila jsem se 4x v týdnu 3 hodiny večer po práci hebrejštinu, pak se narodil Daniel, pak jsem se vrátila po mateřské do práce a krátce na to znovu otěhotněla, pak se narodil Nevo… A já ne a ne sesmolit těch pár řádků do dopisu vysvětlujícího, proč jsem se rozhodla konvertovat právě k judaismu. O nějakém začátku praktikování ani nemluvím. A pak návrat po další mateřské do práce, konečně získání občanství, ale zas věčně marodící děti a marná snaha obstát v plnění pracovních úkolů. A pak vyhazov… Září. Já bez práce výhledově minimálně na půl roku. Izraelský Nový rok. Hebrejština na slušné úrovni. Bylo jasné, že přišel ten správný čas. Jeden telefon, schůzka na vrchním rabinátu, otevření nového spisu a přihláška na právě odstartovaný kurz gijuru v blízkém městě. První Yom Kipur, který Giyora strávil skoro celý v synagoze. A první šabat na zkoušku. Pak první lekce. Sympatický mladý rabín nám servíroval příběhy z Tóry na stříbrném podnose, nešlo se pro to nenadchnout. Bližší seznámení s rabínem naší vesnice a jeho ženou – a další nadšení, jací to jsou prima lidé. Studium mě bavilo moc, jak v kurzu, tak s paní rabínovou. Začít praktikovat ve všedním životě bylo horší, ale pamatovala jsem na větu kamarádky, která měla náboženské vzdělání až do 18 let věku: „Je to těžké, ale je na tom něco moc krásného“.

Bylo i pár momentů, kdy jsem se vztekala a chtěla se na to vykašlat, hlavně v prvním půl roce. I manžel měl slabé chvilky, ale pokaždé jsme to nějak rozdýchali a nevzdali to. A možná právě v těch slabých momentech jsme se toho naučili nejvíc – o sobě i o víře. Jak přibývaly znalosti, rostlo zároveň i porozumění a respekt k praktikujícím. Osobně jsem dostala mnoho důležitých lekcí – pochopila jsem, že i když něco není racionální, může být racionální to udělat, protože mi to něco přinese – dobrý pocit, úsměv, chvilku soustředění, chvilku zklidnění nebo prosté cvičné protočení mozkových závitů. Že může mít člověk radost i z úplně běžných úkonů, které dělá x krát denně – když je 25 hodin dělat nesmí. Jak se můžeme těšit třeba i na obyčejné luštěniny – když si máme dát týden bez nich. A že mi vyhovuje mít v životě řád a pevné hranice.

A jestli jsme se obávali, že se nám to zalíbí? Ne, neobávali. Věřili jsme, že nemáme, co ztratit, jen získat. Že to spolu zvládneme, ať už proces doděláme nebo ho vzdáme, ať už se z nás stanou praktikující věřící nebo ne. A i když se nekonalo žádné prozření nebo osvícení, které by mi usnadnilo pochopení Boží existence, nakonec to nevadilo. I tak věřím, že jsem na správné cestě a že Bůh je s námi 🙂