A je to za vámi, teď už si můžete dělat, co chcete! Zahodit jarmulku a pozítří o šabatu přijeďte k nám na grilování! Ehm, ano, opravdu jsou tací, co si představovali, že to bude takhle. Fakt, že to je, co by chtěli oni a ne my, přijímají těžko a s údivem.
Od 28. listopadu, kdy jsme úspěšně složili test před pověřenými rabíny, se v našem životě skoro nic nezměnilo. Úspěšně se mi ráno daří poděkovat Bohu za probuzení a začít den rituálním opláchnutím rukou. Už ani nepamatuju, jak mi připadalo divný, že si ještě před vyčištěním zubů a omytím obličeje mám po ránu přelévat ruce vodou ze džbánečku. Teď si pro změnu připadám nesvá, dokud to neudělám. S Giyorou jsme to nerozebírali, podle Revital jsou tyhle pocitové věci spíš ženskou záležitostí, ale okapaná voda na mramoru pod nádobou ve chvíli, kdy si jí z police za dřezem beru já, prozrazuje, že i on tenhle rituál dodržuje. Ráno se většinou vidíme až ve třičtvrtě na sedm, kdy se vrací ze synagogy. Dál doplňuje klukům potřebný počet deseti pro minjan a několikrát si už do synagogy odběhl i jen tak sám za sebe. Co se modliteb týče, povedlo se mi konečně nastudovat ranní požehnání tak, že jsem schopná je předrmolit za pár minut každé ráno i v humbuku s dětmi.
Zatímco Giyorovi připadá důležité hlavně modlení, mně by se líbilo držet šabat se vším všudy. Po té, co jsme dobrali v kurzu všechny detaily a rozumíme, proč se věci dělají tak, jak dělají, vidím v tom víc smysl. Ráda bych znala všechny zakázané aktivity a jejich původ dost dobře na to, abych mohla dětem odpovědět na každou otázku „proč?“ dostatečně kvalifikovaně a napomoci tak úkolu, který jsem si na sebe konverzí vzala – předat co nejvíce z judaismu následující generaci. Aspoň tak to vnímám.
Šátek mi už nepadá, drží ho sponky. Ale o jeho nutnosti a významu nejsem přesvědčená, to bude určitě předmětem dalšího zkoumání a povídání s Shuvou. Aktuálně z něj většinou kouká culík, což by zřejmě přesně vyjadřovalo můj pocit „nevím, co s tím“ pro věřící obyvatelstvo, kterého je ale v našem okolí pomálu.
Giyora mým vstupem mezi vyvolený národ přišel o góje šabatu. Projevuje se to tak, že když si chce někde pustit topení, už mi neříká, ale pustí si ho sám :D. Já se snažím načasovat, co se dá, ale protože si s Giyorou před vstupem šabatu až do uspání dětí sotva stihneme vyměnit slovo a pak už většnou usíná i on, vázne předávání informací a on to pak někde zmáčkne zbytečně i kdyby stačilo počkat pár minut. Prostě moje snahy o vylepšení šabatu zatím nejsou znát. Podle Giyory „děláme dost“ a víc by to nehrotil, ale tak co mám dělat, když teď vím, že můžem dělat víc, že. A že to tak Bůh nemyslel? To si netroufám tvrdit, protože věřím, že ti, co ta pravidla nastavovali, toho o Božích úmyslech věděli o hodně víc než já.
Kurz gijur je za námi, ale studium judaismu určitě ne. Každý úterní večer docházím na lekci pro ženy v Tal El, kde kromě kapitoly z Tóry příslušící k danému týdnu (parašat šavua) probíráme všechno možné. Obvyklé jádro osazenstva tvořím já, Shuva a další dvě až čtyři věřící, které ale nechodí oblékané dle halachy, čili to na nich vlastně není vidět. Giyora si svou dávku studia Tóry vybírá nedělní večer.
Shuva konečně dohnala rabínku ze vzdálené osady Moreshet, aby od ní získala potvrzení, že kurzem pro nevěsty mě může provázet ona sama, a zítra večer máme první sezení. Než bude svatba, neměli bychom na sebe s manželem sahat. Snažíme se, objetí a pusy si posíláme vzduchem, ale stejně několikrát denně zazní „jaj, vlastně na sebe nesmíme sahat“. Jako když jsem do manžela při posledním výletu cestou v autě šťouchla s obavami, že usíná za volantem. Příště si na to musím vzít klacíček :-).
