V jedno ošklivé šedé zimní pondělí v druhé půlce prosince. Tříletý Nevo zůstal se mnou a Eitanem doma, protože někdy je školky prostě moc. Po necelém roce jsem prohodila sedací soupravu a jídelní kout zpět na svá původní místa, protože teď zas nějakou dobu nehrozí, že se děti při honičkách praští o roh stolu. Ti starší jsou už hlavou nad a minimálně pár měsíců potrvá než se aktuálně tříměsíční Eitan bude schopný postavit. Nevo se pohodlně uvelebil v houpacím křesle. „A teď jsem jako v kině“ dívá se s důležitým výrazem na černou obrazovku vypnuté televize a předstírá, že zobe popcorn. „Co? Chceš pustit film?“ ptám se trochu nechápavě, protože Nevo obvykle během dne o televizi nezavadí. „Ne, já se dívám jenom jako.“
Aha, prima. Vedle křesla na zemi objevuju skleněnou kuličku, se kterými si kluci rádi a často hrají a já je pak nacházím všude po domě. „Co s tou kuličkou?“ ukazuju v dlani Nevovi, co jsem sebrala z podlahy. „Mám ji vyhodit?“ zkouším dobře fungující trik.
„Ne, ne, nevyhazuj!“
„Tak jí půjdeš uklidit kam patří?“ ptám se a s jistotou očekávám kladnou odpověď.
Světlé hnědozelené oči se na mě upřou v překvapeném údivu: „No mami, ale to mi přece uteče ten film!“ 😀