Po třech letech Nevova života se konečně začínají množit noci, který náš aktivní druhorozený klučík zvládá spát bez jediného probuzení. Nechuť nebo možná neschopnost vklidu usínat však přetrvává dál. Když jsem ho nedávno evidentně unaveného po dni ve školce (kde se v Izraeli v tomhle věku už nespí) čtvrt hodiny po osmé přemlouvala, ať prostě zkusí zavrřít oči a ležet vklidu, oznámil mi, že oči zavřít nechce, protože „to by byla tma“… A tmy se bojí.
V jeho půl roce se konečně zmírnila trápení s bolavým bříškem a my místo hopsání na gymballu začali zkoušet „uspávat“ přímo v postýlce. Večer co večer jsme bývali svědky komického sebeunavovacího rituálu „do padnutí“. Brouček, který v té době už lezl, rejdil po postýlce sem tam, otáčel se ze strany na stranu, házel si plyšáky, schovával se pod plenku, peřinku… Že se blížíme ke zdárnému konci signalizovaly zpomalující se pohyby a ubývající aktivita, přesunutí do pozice na zádech a poslední fáze – upřený pohled na vlastní ručičky, se kterými si hrál, dokud se nezaklapla oční víčka. Pozitivní bylo, že nebrečel, z postýlky chtěl ven jen občas na kojení a víceméně mu stačila naše tichá přítomnost.
Popsaný rituál se dochoval do dnešního dne v téměř nezměněné podobě. Pokud je denní aktivity příliš nebo se ráno probudil moc brzy, často vytuhne v autě cestou domů ze školky, obvykle při marné snaze něco dojíst. Jo, je to jisté nebezpečí, ale usoudili jsme, že pořád menší, než našemu otesánkovi mandarinku nedat a řídit domů v zácpě i půl hodiny za hysterického řevu. Obzvlášť, když je v autě ještě mimino.
Někdy vydrží i po extra náročném dni vzhůru a pak často dochází k výjimečně vtipným situacím. Usíná při koupání, sprchování, během konzumace večeře a jednou dokonce při řízení elektrické čtyřkolky, s kterou to v plné rychlosti asi 1,5 km v hodině napálil do zdi .
Tak můj drahý Nevo, až jednou budeš mít řidičák, ať ti tenhle článek připomene, že unavení za volant nesedáme :-).
