Většinu minulého týdne byl Giyora se studenty na ročním výletě, i přes šabat jsem byla s klukama sama. Do synagogy jsme nešli a lekce Tóry ženám se nekonala. Ale protože Giyora je ve škole považován skoro za rabína, naservíroval studentům týdenní porci z Tóry na výletě právě on. A já si jeho podání nechala odvyprávět aspoň dodatečně. Abych vás nemýlila, nejedná se o jeho podání. Oddíl na každý týden je dlouhý sám o sobě a obsahuje mnoho skrytých sdělení, na které poukazují a různě je interpretují rabíni a učenci z celého světa. V každém oddílu lze najít tolik zajímavých myšlenek, že je to na hodinové diskuze a ne na pár minut, které měl Giyora k dispozici. Čili jde o to, co z vygoogleného obsahu chtěl na studenty vysypat. Podobný způsob používá i Reut na lekci Tóry pro ženy, jen má kromě googlu i jiné zdroje.
Oddíl byl o posledních třech ranách egyptských – kobylky, tma a smrt prvorozených (těch prvních sedm jsme si vyslechli o minulém šabatu u rabína a naši kluci příběh tak hltali, že jim ho Giyora musel před spaním odvyprávět znovu – a trvali na identické verzi, kterou podal rabín Noam :-)).
Takže kobylky – byly obrovský a sežraly úplně všechno. Zvířata umírala hlady, protože se neměla na čem pást, lidé umírali hlady, protože neměli k jídlu zvířata. Faraón, jehož zabedněnost opět Bůh posílil, ani přes předchozí příslib izraelity nepropustil. Že je to lhář se už po těch sedmi ranách ví, tak to ani nikoho moc nepřekvapilo.
Devátá rána – tma, celé tři dny. Tak tohle byla pořádná pecka. Podle učenců dvoukolová. První kolo – tma, černá tma, ale pořád jenom tma, jako když člověk zavře oči. Izraelité, co byli ready emigrovat, měli světlo. A viděli tak, že ti, co se aklimatizovali v Egyptě a nehodlali hnout ploutví, to krutě odnesli… Chytrý tah, Bůh tak velmi efektivně pomohl s rozhodnutím všem, co doteď možná ještě váhali. A díky tomu, že měli světlo, nasbírali si chlapci šikovní v rámci příprav na odchod spoustu zlata a cenných věcí, aby nešli úplně s holými …, totiž holýma rukama.
Druhé kolo byla tma paralyzující. V Tóře se píše, že se lidé nemohli hýbat, což se vysvětluje tak, že je přepadla tma duševní. Pocit, že jsme sami, že nás nikdo neuslyší plakat, volat o pomoc, že se o nás nikdo nepostará. Logicky to může být důsledek té normální tmy. Obavy, že už nikdy nebude světlo, že už nikdy neuvidíme, zřejmě snadno můžou způsobit tak solidní depku, že se člověk nedokáže pohnout. Po osmi ranách zraňujících fyzicky přichází tma, co Egypťany rozloží duševně. Všichni si nepřejí nic jiného, než ať ten zpropadený národ izraelitů už zmizí, se vším zlatem, vším, co chtějí, hlavně ať už jdou a to příšerný utrpení skončí.
Člověk by musel být blázen, aby se i v takové situaci rval zuby nehty o šestsetitisícovou bandu otroků. Faraónova zatvrzelost tak zjevně nemohla být ničím jiným než Božím úmyslem. A vysloužená poslední rána – smrt prvorozených, jen potvrzením Boží síly. No a asi i pomsta za faraónovo dřívější nařízení zabíjet všechny narozené syny izraelitů, které se tak úplně nedodržovalo… To Bůh byl mnohem důslednější a jediný, koho jakožto prvorozeného nechal naživu, byl právě samotný faraon. Aby konečně mohl Mojžíšovi s Áronem kývnout a propustit izraelity z Egypta.
A ještě pár vět z porce Tóry na tento týden, jak jsme si o něm povídaly na lekci ženám.
Izraelité si to štrádují už nějakou dobu po poušti a nedlouho po tom super extra zázraku, kdy jich všech šest set tisíc prošlo suchou (možná až dost vysušenou…) nožkou přes Rudé moře už začínají ztrácet víru a fňukat, že v Egyptě jim vlastně bylo líp. Kromě toho, jak snadno člověk ztrácí víru, jsme rozebíraly, jak se může cítit nadřazený nad jiným jenom proto, že otročí v baráku se zlatými klikami. Přitom má ve výsledku stejný houby jako otrok sloužící na statku. A jak se otroctví může zdát lepší než svoboda jenom proto, že člověk ví, že je o něj postaráno – ráno skýva chleba a voda, v poledne skýva chleba a voda… Zariskovat, že o tu skývu přijdeme, může způsobit, že to člověk radši nezkusí a prožije v otroctví celý život.
Tak přeju všem stále světlo v duši a mnoho sil v cestě za svobodou, když už se rozhodneme, že někde nechceme dál otročit :-).