Samotný rituál koupání v mikve byl tak moc narušený zmatkem a myšlenkami okolo dětí, že k nějakému spirituálnímu zážitku měl na míle daleko. Uklidnila jsem se až v místnosti, kde jsme se s dalšími nevěstami chystaly na naše svatby. Eitan po nakojení spokojeně usnul a kluci byli pod Giyorovým dohledem vzorně přilepení k tabletům. Dostavil se pocit příjemné duševní čistoty nepodobný ničemu, co jsem do té doby znala. Takhle si najednou po skoro 40 letech života vykročit s novou identitou vůbec není k zahození. Zpětně jsem si zpomaleně promítla zážitek z mikve – jak mi rabínka žehná po prvním oplachu v mikve, jak se mi nedaří ponořit v tom hábitu a po druhém pokusu se vynořuju se všemi vlasy přes obličej. Jak se mě soudci ptají, jestli silně, ale opravdu silně věřím v Boha a já si připadám, že je vidím i slyším přes sklo akvária nebo tak něco. A že jsem na ně nahoru z té vody zírala fakt jak polapená ryba, horlivě přikyvovala, jak kdyby tam stál samotnej Bůh a následně zmotala i to nejprimitivnější požehnání, které skoro rok říkám několikrát denně. Přišlo mi to celý komický, jak jsem tak na sebe koukala do zrcadla, fénovala si vlasy, po dlouhé době na sebe plácala make up a téměř vyschlou řasenkou, co měsíce doma ležela ladem, zkoušela malovat řasy. Ty jo, já se tu fakt chystám na svatbu! S tím samým chlapem, kterého jsem si vzala před víc než sedmi lety na zámku v Brandýse nad Labem, protože v Izraeli by mě coby nežidovku s židem nikdo neoddal.
Podle instrukcí od rabinátu jsme donesli kidušové víno, pohárek na něj, snubní prstýnek pro mě, ktubu, kterou jsme dostali při uzavírání termínu svatby, a křehkou sklenku zabalenou do papíru a alobalu, v igelitovém sáčku. Tu skleničku koupil Giyora v judaice, speciální svatební – na rozšlápnutí. Je tak křehká, že domů na pití by si to koupil jenom magor. Mohlo nám hned dojít, že v běžných obchodech to nenajdem.
Než rabíni vyřídili vše potřebné od svatebčanů, uběhly dlouhé tři hodiny. Pro děti byly samozřejmě třikrát delší než pro nás. Kdo rozhodl, v jakém pořadí se páry budou oddávat, rozhodně na prcky ohledy nebral. Šli jsme až poslední. Když se konečně čtyři silní chlápci chopili sloupků chupy (baldachýn pro židovský svatební obřad), byl téměř nadlidský úkon kluky ještě udržet, aby pokud možno nerušili oddávání aspoň párům před námi. Bylo půl druhé, kluci byli unavení a přejedení krekrů a na střídačku nás přemlouvali, že už chtějí jít na hřiště, které jsme jim slíbili, když vydrží. Vysvětlování o tom, že to je pro nás důležité, se setkalo s mnohem menším úspěchem než to hřiště… Eitan už se taky hlásil k světu a v kočáru ho to přestávalo bavit. Začínala jsem mít vážné obavy o tom, jak to bude vypadat, až přijdeme na řadu my, co bude s dětma…
Tak jo, už to přišlo. Giyora naprosto bezostyšně požádá jednu z nevěst, ať nám mrkne na Eitana a jdeme si stoupnout pod chupu. Začínám se třást a hrnou se mi do očí slzy. Moment dojetí hned v zárodku zarazí kluci a vrhnou se pod chupu za námi. Obavy z nahánění zmizelých dětí byly zbytečné, oba se nám motají pod nohama. Příliš unuděný na to, aby aspoň vteřinku stáli. Věší se nám na ruce, klekají na kolena, šťouchají do sebe, strkají se. Snažíme se je od sebe držet tak, aby použité násilí nebylo vidět, a přitom udržet pozornost na oddávajícím rabínovi. Pozitivní je, že se rabín prckama ani pokřikujícím Eitanem z kočárku absolutně nenechává znervóznit, negativní, že tu řeč spíš prodlužuje než krátí. Pamatuju si jen, že mluvil o poslání v Giyorově jméně a že teď jsme teda Giyora a gijoret :-). Dostávám prstýnek, na který mám nastavit ukazováček. To jsem netušila a vedle stojící rabínka mi po marné snaze to vysvětlit prostě bere ruku a šteluje ten správnej prst. No, to aby se o zábavu nestaraly jenom děti… Prstenem jsem zasvěcená a sňatek je uzavřen. Plním přání staré paní, co prosila o požehnání pro syna a pronáším jej šeptam směrem k ní tak, jak nejlíp dovedu. Děkuje mi dojatým úsměvem. Giyora mi předává ktubu a rabín pronáší sedm svatebních požehnání. Pak mě muž napojí vínem z přivezeného pohárku. Bohužel nealkoholickým, něco tvrdšího by v tu chvíli bodlo. Jako poslední krok obřadu Giyora pravou nohou rozdupne tu zabalenou křehkou skleničku, coby připomenutí zničení chrámu. V tuto chvíli by měla začít „hostina“. Ale my jsme rádi, že jsme volní! Ehm, totiž svoji :). Zobnem z přivezených krekrů, co se už do dětí nevešly, příjímáme několik gratulací od přítomných (oddávající rabín nám přeje do roka dvojčata holčičky, huh!) a rychle se dekujeme pryč. Giyora doveze kluky na několik bloků vzdálené dětské hřiště a já tam klušu s Eitanem v kočárku. Přestávka na sváču pro nás dospělé a Eitana. Ti zbylí dva jsou stále přecpaní krekry. S Giyorou se házíme do civilu a hurá do Haify, kde si užijeme na pláži něco přes hodinu do západu slunce. Vdaná Yael už pěkně s šátkem na hlavě, jak si to natrénovala. Vůbec jsme toho natrénovali hodně. A teď nás pustili z cvičiště na bojiště, tak snad bude lehko :-).
