Po více než třech měsících s novým přírůstkem a několika Giyorových výletech, kdy jsem na drobotinu byla i několik dní po sobě sama, si situace sedla na tolik, že se Giyora vrátil k pravidelnému plnému režimu návštěv synagogy o šabatech. Odchází, když jsou už všichni kluci vykoupaní, abych je já sama šéfovala co nejméně. Ty dvě hodiny, kdy je Giyora pryč, jsem schopná si s nimi v sedě hrát s tím, že mívám Eitana na klině nebo za sebou na hrací dece. Sedět dvě hodiny ale samozřejmě nevydrží, takže pexesa, kartové hry a puzzle střídají s hraním si spolu. Obvykle to obnáší velké bordelaření, kravál, křik, ať už radostný nebo vzteklý, a časté dohady přecházející bleskově ke strkanicím, tahání za vlasy a podobně. Když můžu, tak pomůžu, ale často si to už umí vyřešit sami a tak roztomile při tom projevují sourozeneckou lásku, že je to až dojemné.
Za Giyorou do synagogy jsme šli zatím dvakrát. Prvně prostě proto, že venku bylo krásně a chtěla jsem to zkusit. Výprava byla příšerná, kluci nespolupracovali, Eitan chtěl spát, ale nemohl, tak řval kdykoliv jsem ho pustila. Což jsem třeba ve chvíli, kdy jsem na dvakrát táhla po schodech dolů rozložený kočárek, musela. No prostě šabatová idylka. Po cestě už to bylo dobrý a kluci podle domluvy neutíkali dál než k následující lampě a u silnic čekali, v synagoze jsme se zdrželi na občerstvení a cestou zpátky se stavili na hřišti. Týden na to mi v dalším slunečném lednovém šabatovém dopoledni výpravu chtěla ulehčit Shuva a že to prý máme vzít přes ně. Představa, že k nim na barák se kluci budou radostně a hlavně rychle vypravovat, byla mylná. Nespolupracovali úplně stejně a k oblékání se dostali až v půl desáté. Stavili jsme se teda na pět minut a pokračovali společně s Shuvou a jejími dětmi do synagogy. Pak už to zas bylo dobrý a místo na hřišti jsme se tentokrát stavili v lese, kde kvetou už nějaký pátek tisíce bílých bramboříků a sem tam je k vidění i zářivě červený květ sasanky.
I když sobotní odpoledne Giyora skoro vždycky vezme starší kluky k bráchům na barák, volný čas na čtení mi nezbývá, protože se věnuju Eitanovi. Je to pořád milé a usměvavé mimčo, ale potřeba spánku se řekla bych až drasticky snižuje a klubou se zoubky, takže úplně nesouhlasí s tím být někde jen tak pohozenej. A s ním na ruce můžu přečíst tak sotva požehnání po jídle, které máme vytištěné a zalisované ve folii, protože knížku by mi trhal. Ale tak lepší něco než nic, aspoň se to konečně pořádně naučím.
Jeden z lednových pátečních večerů jsme přijali pozvání na večeři k sousedům, totiž k rabínovi. Dny byly stále velmi krátké, šabaty začínaly někdy ve čtvrt na pět a chlapi bývali zpět ze synagogy kolem šesté. Tím pádem byly děti vzhůru a večerní šabatová hostina probíhá za jejich účasti. Přesněji řečeno, za jejich účasti proběhne kiduš, kdy jen čekají, jak už se budou moct napít tiroše – nealkoholického sladkého vína. Pak rituální opláchnutí rukou a opět netrpělivé čekání na kus chaly, šabatového chleba, co se po požehnání rozděluje na znamení zahájení šabatové hostiny. Pak si zdrhají hrát a každou minutu se chodí ptát, jestli jsme už dojedli. Na návštěvě to bylo podobné, jen se ptát nechodily – cizí hračky je zaměstnaly dost na to, aby si nás skoro nevšímaly. Až když se rabín Noam pustil do vyprávění týdenního oddílu Tóry, který byl o sedmi z deseti egyptských ran, zvědavě se připojily k jeho naslouchajícím dětem a hltaly spolu s nimi každé slovo. V sobotu večer před spaním si příběh vyprosili od Giyory ve stejném podání znovu.
Za zmínku stojí šabat, kdy jsem byla s klukama sama. Giyora odjel na výlet v úterý v poledne a vracel se až v neděli. Čili kromě standardně náročných dnů s naší silnou trojkou mě čekalo ještě 25 hodin switchoffu. Nemůžu říct, že jsem z toho neměla obavy. A nebyla jsem sama, Shuva se xkrát nabízela, že zruší plánovaný výlet do Jeruzaléma za rodinou a zůstanou tady, aby mi pomohla. Ujistila jsem ji, že to nějak zvládneme, pořídím pár nových her, a že při nejhorším jsou pořád k dispozici Giyorovi dospěláci. Světe div se, nebylo to potřeba. Takhle zlatý děti jsme neměly za celou historii držení šabatů! Kromě toho, že i spolu si zvládali hrát bez větších sporů, připravili se mnou v sobotu zeleninový salát a z kiduše v mém podání v češtině byli zřejmě tak šokovaní, že vydrželi i celou půlhodinu sedět u stolu s jídlem. Po poledni pak dorazila tchýně, vyvedla oba větší na hřiště a já využila příležitost k rychlému oplachu Eitana. Byla u nás všehovšudy necelé dvě hodiny, ale nesporně to byla pomoc a povyražení pro kluky, kteří pak ještě vydrželi další dvě hodiny podle zadaných pravidel na zahradě (na trampolíně vždycky jen jeden, nelézt na schody na střechu, nechodit v ponožkách a tak). Pak jsme se spolu mrkli z obýváku na další ze zázračně barevných zimních západů slunce, vykoupala jsem je a šabat byl pryč jako nic.
No a pak poslední šabat, totiž dá se říct, náš úplně první! Protože tenhle šabat byl první pro mě „opravdový“. V týdnu před tím jsem pod dohledem soudců absolvovala vykoupání v mikve, čímž se ze mě stala už navždycky židovka. Mno, byl to hezký šabat, takový celkem klidný, měli jsme večer chvíli čas si s mužem popovídat po uložení dětí. Než nad tou stránkou ze synagogy s různými komentáři souvisejícími s týdenním oddílem Tóry nebo obecně s judaismem a halachou, v sedě usnul… I to bylo víc než bylo v lednu obvyklé, většinou to totiž zalomil hned s dětmi. A já jen chvilku po něm, když mi spadly víčka nad knížkou „Muž a žena“, kterou jsem se v hebrejštině snažila prokousat v rámci lekcí pro nevěsty a jako přípravu do mikve. Jestli jsem cítila Boží přítomnost, jak slibovala naše drahá učitelka Revita na kurzu gijuru? Těžko říct, nic zvláštního se nestalo. Nebo jsem se špatně koukala. Ale bylo mi fajn :-).
