Pesach letos připadl na týden od 19. do 25. dubna. I když jsem s přípravami v domě chtěla začít aspoň týden dopředu, manželův třídenní školní výlet, fakt, že Neva jsem nedala do družiny a že ty dny byly zrovna nabité akcemi, mi to jaksi neumožnily. Vlastně jsem měla co dělat, aby na manžela nečekalo ve dřezu špinavé nádobí, když se v úterý pozdě večer vrátil. Ale ukázalo se, že by zřejmě stejně počkalo do rána na mě, protože Giyora vypadal napůl mrtvej a nezvládl si ani vybalit věci. V mizerném stavu už odjížděl, kašel ho trápil nějaký ten pátek před tím, ale na výletě se to vyhrotilo a bylo jasné, že náš seznam plánovaných prací bude proškrtaný nejnutnější minimum.
Ve středu ráno se hned objednal k doktorce na následující den a pustili jsme se do práce. Na důkladnou očistu od chamecu šla prvně obě auta, kde bylo drobků stokrát víc než v celém domě. To byl poslední úkon, který jsme zvládli bez Daniela, protože byl ještě ten den do jedné v družině. Bylo jasný, že až do sobotního rána nebudeme mít čas si s dětmi hrát, o čemž jsme je férově informovali s tím, že buď si můžou hrát spolu nebo nám pomoct. Do práce se nehrnuly, možná naštěstí, a to hraní jim i docela šlo. Nicméně díky mimču jsme stejně s Giyorou pracovali na střídačku. Na obrácení celého obsahu domu vzhůru nohama nebyl čas a samozřejmě ani energie, takže jsme otočili aspoň sedačky, vyndali veškeré nádobí z šuplíků a skříněk v kuchyni, abychom je jednak důkladně vyčistili a následně naplnili nádobím na Pesach, co na svou příležitost čekalo od loňska. A nádobím novým, protože z minulého roku leccos zůstalo v užívání a už to nešlo vykošérovat. Za lednicí ani troubou nás kupodivu nečekalo žádné živé překvapení, jen prach. Další nutností byl mamád (bezpečnostní místnost), kde mají kočky jídlo s obsahem chamecu. Tam nás živé překvapení čekalo, ale naštěstí příjemné – droboučká roztomilá ještěrka, které se zjevně povedlo najít bezpečný úkryt před našimi tygry. Zbytek kočičích granulí šel k popelnicím stejně jako všechny načaté těstoviny a zbylý chleba. Co bylo zavřené šlo do krabice a ta pak zalepená do kůlny. Chtěli jsme to předat potřebným, ale nakonec jsme nestihli zjistit, kam a kdy to dovézt. Dokument o odprodeji chamecu gójovi Giyora rabínovi podepsal už před výletem.
Slavnostní pesachová večeře, v hebrejštině „seder Pesach“ připadá na první večer svátku, což byl pátek. Rodinná sešlost se musela konat u nás, protože jednak nesmíme řídit a jednak jen my máme košér kuchyni. Vaření si Giyora plánoval na noc ze čtvrtka na pátek, prý aby mi mohl v pátek pomoci s dětmi. Nehodlal to přes svůj neblahý zdravotní stav vzdát ani když mu ve čtvrtek v poledne doktorka diagnostikovala oboustranný zápal plic, dostal koktejl antibiotik a prášků na kašel a nakázala mu ležet. Zrušení akce nebo přenechání přípravy jídla na mně je pro mého manžela zjevně horší představa než smrt. Ale aspoň se nechal ukecat, že půjde normálně spát a těch předpokládaných 6 hodin vaření si dá v pátek s přestávkou uprostřed. A já holt douklidím, co půjde, při pobíhání mezi klukama. A že z menu něco ubere (neubral), protože toho připravuje strašně moc a budem to pak jíst celý týden a ještě se to vyhodí (jedli jsme to celý týden a ještě se to vyhodilo…).
Do čtvrtečního večera byl všechen chamec z baráku, až na deset pečlivě zabalených kousků chleba, které podle tradice večer před spaním děti hledaly poschovávané po domě. Odvážili jsme se jim dát každému do ruky kromě pírka z indiánské čelenky i svíčku, pěkně jak to má být, ale způsob, jakým se s tím pohybovali, nám dal rychle na srozuměnou, že na to ještě nemaj věk. Radši jsme jim to vyměnili za baterky.
V pátek v půl osmé ráno byli všichni na nohou a Giyora u plotny. Před desátou mě vystřídal u ratolestí a já se pokusila o důkladné jarně úklidové omytí podlahy. Ukázalo se, že jestli chcem jít spálit chamec k táboráku v Tal El, rozhodně to s tím odšoupáváním všech skříní nestihnu, tak jsem udělala asi třetinu baráku s tím, že zbytek holt dodělám během pesachové dovolené násedující týden. V půl jedenácté jsme vyrazili k mikve rituálně opláchnout všechno nové nádobí a po cestě se stavili naházet chamec do táboráku. Krápalo a louka, kde byl ohýnek, byla pěkně zabahněná, takže naše svatě čisté auto bylo rázem plné ohavné jílovité hmoty. Mno, dalo se čekat, že to dlouho nevydrží. Pak už na otočku do mošavu Ahihud s tím nádobím a rychle zpátky na místa – Giyora k plotně a já ke skákání okolo dětí, s nespolupracujícím miminem na ruce.
Loňská příhoda s vejcem zřejmě uvízla v manželově emocionální paměti dost hluboko na to, aby tentokrát sederový talíř připravil jako první, tedy včas a se vším všudy. Vejce uvařil natvrdo pro jistotu čtyři. Hostili jsme švagrovu pětičlenou rodinu, tchyni a Giyorovy velké kluky z prvního manželství. Po osmi hodinách v kuchyni (jo, jako obvykle mu ten časový odhad ujel) se na šabatovém platu hřála luxusní zeleninová polévka, vedle připravený tradiční „knedelach“ z macesové mouky, masové kuličky s koriandrem v omáčce s kořenovou zeleninou a hovězí tajine s kešu a sušeným ovocem. V troubě pečené kuře a hranolky. Dalšími přílohami byly bramborový salát bez hrášku (jako Aškenázi židé nesmíme luštěniny) a bramborová kaše. Kromě sederového talíře, macesů a vína coby rekvizit nutných ke čtení pesachové hagady stůl zaplnily saláty z čerstvé zeleniny, pomazánka z hovězích jater a gefilte fish (rybí karbanátky), které jako jediné spolu s kyblíkem strouhaného křenu s červenou řepou donesla tchyně. To jen kdybyste si mysleli, že bez chamecu a luštěnin není, co jíst, hehe.
Giyora tentokrát do synagogy nešel, i když mu bylo hloupé, že kluci zřejmě nebudou mít potřebnou desítku do minjanu, cítil se po tom všem pachtění už opravdu tak na přečtení pesachové hagady. V osm jsme zasedali ke stolu a za účasti i našich nejmenších se do toho pustili. Vzácný okamžik, kdy si i takoví bezvěrci jako je švagr nasadí na hlavu jarmulku a poctivě louskají řádky příběhu o odchodu izraelitů z Egypta. Nevo i Daniel, ač ten den bez spánku a už hooodně unavení, projevili nejen trpělivost, ale i spolupráci. Zpívali písničky z hagady, které se pár týdnů předem učili ve školce, chroupali macesy a připíjeli vínem. Za hezkých 45 minut byla hostina zahájena a kluci zvládli ještě polévku s macesovým „knedelach“ a návštěvu proroka Eliahu v podobě švagra obaleného do prostěradla, s plnovousem z vaty a Nevoušovým bílým trikem na hlavě. Udiho v převleku neodhalili ani přes nápovědu tchyně, která na něj v chodbě při odchodu křičela „Udi, počkej, točím to!“. Nebyla jediná, kdo se ten večer neobešel bez telefonu, ale vzhledem k jejich založení můžem být rádi, že nám nepřivezli na sváteční stůl pita chleba.
Giyoru jsem hnala spát, jen co hosté odjeli a on proběhl sprchou, což bylo okolo jedenácté. Ulehal spolu s nečekaně čilým Eitanem a v půl dvanácté na mě z ložnice volal, že by možná bylo jednodušší řešit to nádobí, než jeho… Pár minut na to už ale spokojeně spali oba a mně trvalo další dvě hodiny to v domě dát do kupy. Že jsme měli ještě pokračovat po hostině ve čtení jsme si vzpomněli až po odchodu šabatu a aspoň pro pořádek to dočetli. Jo a přes to množství svítících displayů nám ten krásnej stůl nikdo nevyfotil, tak si to můžete jenom představovat. Každopádně to bylo fajn a lepší než loni, tak třeba za rok to zvládnem i s tím závěrem :-).
byla jsem s klukama sama bez manžela a fotit jsem jaksi nezvládala
