Včera byl Den památky obětí Holocaustu (jom HaŠoa). Od západu slunce rádia hrála jen smutné písničky, v televizi běžely dokumenty, pořady a filmy výhradně na oné téma. V deset dopoledne zněla dvouminutová siréna. Až do jedné, než jsme jeli vyzvednout děti do školek, jsme s Giyorou, který měl volno (protože čtvrtky má mít volné, není to státní svátek ani prázdniny), poslouchali vyprávění přeživších z televizní obrazovky. Vysvětlovat klukům, proč jsem ubulená, se mi zatím nechce, na to mají přece jen ještě čas, tak jsme se rozhodli využít možnosti, kterou ti, co si tím prošli, bohužel neměli a nemají, a utéct si od toho na pár hodin vyvětrat hlavu do přírody. Šedé mraky doplňovaly ponurou tíživou atmosféru dne a dokonce občas i krápalo. Ale bylo vedro jak v prádelně, tak jsme mláďatům vzali plavky a vyrazili k potoku Farod. O Pesachu tam bylo strašně narváno a říkali jsme si, že teď je ten pravý čas tam pohodlně zaparkovat a užít si v poklidu uměle vytvořených průzračných jezírek i dravé vody v potoce. Kromě nás tam byly asi dvě nebo tři ortodoxní rodiny, což bylo ve výsledku vlastně dost lidí :). Ale samozřejmě pořád nesrovnatelně méně než o tom Pesachu. A jejich přítomnost nás uklidnila, protože jsme znejistěli, jestli se v období počítání omeru, což je právě teď, vůbec může k vodě. Maminka cachtajících se puberťáků s černými jarmulkami, kterých jsme se ptali, nám vysvětlila, že prý jo, jenom nechodit někam, kde to je nebezpečný. Přiznali jsme, že jsme ve světě věřících noví a ona nás se smíchem do toho světa přivítala a pustili jsme se do řeči. Ptala se, kde jsme studovali a jestli to bylo náročné. A že prý ať se jich neděsíme, že oni jsou charedim (nejkonzervativnější směr ortodoxního judaismu). Ať to nebereme nijak s těžkou hlavou, že je hlavní, aby se nám na té nové cestě líbilo, protože přece „Tóra má sedmdesát tváří“ :-).
Klukům se do hlubších chladných bazénků nechtělo, ale když jsme sjeli o kousek níž, kde byl potok mělký, vrhli se pod dohledem Giyory (na můj vkus příliš volným, ehm) do dobrodružství. Brodili se po proudu, proti proudu, napříč proudem a zase po proudu a tak dokola :). Kotníky jsem smočila i já a Eitan, který tak jednoznačně stvrdil pozici dalšího vodomilce v naší rodině. Cesta domů zácpami byla horší a ještě se nám nepovedlo najít otevřený košér falafel, ale tak aspoň víme, kde příště nehledat, že jo :).
Zanedbaný vzhled mého manžela výjimečně nesouvisí s únavou ani špatným zdravotním stavem, ale již zmiňovaným počítáním omeru. Rozhodl se totiž zopakovat loňský experiment a coby připomenutí nešťastného období úmrtí desetitisíců studentů rabína Akivy, si nechat růst plnovous celých 33 dní. Ještě mu zbývá 19. A já připomínám, že to bylo údajně proto, že nechovali úctu jeden k druhému. Protože úcta k bližnímu by vždycky měla být i nade všechno studium Tóry.
