Oslava 71. narozenin Izraele letos vyšla na středu a čtvrtek 8 – 9. května. Nejsou to sice kulatiny, ale to je tu víceméně fuk, slaví se vždycky. Země si je vědoma, že občan se vlastencem nerodí, že k vlastenectví se musí vést. Hned po návratu do školek z více než dvoutýdenních pesachových prázdnin se děti chystají na oslavy Dne nezávislosti. Vybarvují a kreslí vlajky, davidovy hvězdy, holubice míru, připravují modrobílé ozdoby, zpívají písničky o zemi a národních symbolech a pečou cupcakes s tématickými dekoracemi. Také si užívají četných návštěv příslušníků „elity národa“ alias vojáků, obvykle tatínků někoho ze třídy. Že veselým oslavám předchází Den památky padlých vojáků a obětí terorismu a Den památky obětí Holocaustu se v případě školkových dětí zmiňuje jen decentně…
U nás v Tal El vlají izraelské vlajky na každém druhém sloupu veřejného osvětlení a jedna pořádná zdobí budovu sekretariátu. Ani to ale zdejším patriotům není dost a stejně jako my investují ještě do výzdoby vlastních domů i aut. Den v judaismu začíná večerem (to je podle Tóry, kde se v kapitole o stvoření světa píše „A byl večer a bylo ráno…“ ), čili i oslavy propukají večer. Každé město i vesnice pořádá program obvykle odstartovaný proslovem starosty na pódiu. Následuje ohňostroj a pak se rozjíždí různorodé veselí podle rozpočtu daného místa. Ve městech koncertují hvězdy izraelské pop music, v místech jako Tal El pouští hudbu DJ a své roztomile nesynchronizované taneční představení předvádí šestileté holčičky z vesnice.
My letos vytáhli děti do Akka, z prostého důvodu, že jsme všichni byli moc unavení a nechtěli jsme si situaci znesnadňovat tím, že se kluci budou honit s kamarády, kutálet po zemi a předvádět scény kvůli každý prkotině. Takhle jsme je už vykoupaný hodili do auta, v neznámém prostředí města Nevo způsobně chodil a Daniel uvítal možnost viset v nosítku tátovi na zádech. Eitan po cestě usnul a spokojeně prospal čekání, proslov i ohňostroj. Klukům třiřvtrěhodinová čekací doba na ohňostroj uběhla díky střílecímu bublifuku. Pár minut před začátkem Nevo slušně stresoval, stejně jako loni, což se s jeho hypercitlivostí na zvuk dalo čekat. Ve finále byl myslím rád, že jsme neutekli, a světýlka na obloze sledoval v mém pevném objetí dokonce bez zakrytých uší :-). Zpátky domů jsme to podle plánu přivezli spící všechno a jenom to přeházeli do postelí.
Čtvrteční státní volno si většina Izraelců vyráží užít na pláž nebo někam do přírody, s piknikovou dekou, skládacími židličkami, taškami jídla, přenosnou ledničkou, a často i grilem. My si nechtěli nechat ujít každoroční přehlídku letadel, která je nejlíp vidět z mořského pobřeží. Bylo to lehce pod tlakem, ale v devět jsme vyráželi směr Haifa. Na pláž Zamir jsme dorazili 6 minut před avizovaným začátkem akrobatické show, což bylo přesně tak akorát času si plácnout plážovou podložku na travnatou plochu a připravit mobily do režimu videa. Blankytně modrá obloha, vlhký slaný vánek, šumění moře a sympatické bručení čtyřech malých letadýlek, které nevyděsilo ani našeho Neva. Za to vojenská letka a stíhačky střílející světlice o hodinu a půl později už jo :-). Daniel, Eitan, já i Giyora jsme to s nadšením sledovali všechno, stejně jako Giyorovi kamarádi, co se k nám během dopoledne připojili. V půl jedné bylo po všem a my balili saky paky a mazali ke švagrovi na grilovačku.
Ještě jednou všechno nejlepší drahá Izrael k tvým 71. narozeninám. Máme tě rádi :-).
