Tak jsem si říkala, že vám napíšu, co je u nás nového, až u nás bude něco nového, ale nakonec u nás nic nového není. Vlastně od pátku auto, i když také ne nové, to dá rozum. Pořídili jsme hybrida, který má žrát asi polovinu toho, co to naše Picaso. Citroen odsloužil hezký rok a půl a teď se nám ho doufám povede někomu nerozumnýmu rozumně prodat. On se teda vlastně celkem osvědčil, ať ho tolik nehaním, nenechal nás ve štychu ani jednou, nenárokoval si žádný extra výdaje na údržbu a na to naše popojíždění na severu s kočárem a hromadou věcí byl v pohodě. Jenže původní plán, že se nám sedm míst hodí, abychom mohli vozit Giyorovy skorodospěláky, se jaksi minul účinkem. Jeli s námi všeho všudy pětkrát, než si udělali řidičáky sami. A vyživovat si ho dál jen pro tu hromadu věcí nebudeme.
Něco nového se rýsovalo. Giyora takhle přišel jednou otrávenej z práce, kde se pohádal se šéfem. Nebylo to poprvé a znovu se mu v hlavě rozproudil spád myšlenek o tom, co s budoucností. Zaměstnancem ministerstva školství je už čtvrtým rokem a i když ho to baví a daří se mu, minusy to má. Kromě toho, že se nadře o dost víc než čemu odpovídá plat (tenhle problém je snad celosvětový :D), vadí mu, že má jako učitel houby prestiž. A tu by si prý jako skoropilot zasluhoval. Ne že by to čekal za práci učitele, jen jak se už zaběhl, má čas se víc zamýšlet nad tím, kudy kam dál. A vidí, že v té škole a týmu, kde právě je, žádné dál není… Při tom zamýšlení Giyora zabloudil na webové stránky Národní židovské agentury a věnoval pár hodin vyplnění podrobného dotazníku pro uchazeče o práci ve světě. Věděli jsme, že kdyby to vyšlo, bylo by to na dva tři roky maximálně, déle většinou nikoho nenechávají. Podle dotazníku se hodil, agentura poslala informační e-mail, že se kvalifikoval do dalšího kola výběru na „sionistickou misi“, a pozvánku na osobní pohovor v Jeruzalémě. Náročné několikahodinové testování, různorodé úkoly pro jednotlivce a týmy, vzájemné hodnocení účastníků, diskuze. Popral se s tím se ctí a během pár dní dorazil e-mail, že uspěl. A pozvánka na další pohovor v Jeruzalému, tentokrát i se mnou. To už jsme v úvahách pronajímali dům s kocoury a stěhovali se za oceán. Giyora absolvoval písemný test, který dal levou zadní. Dozvěděl se, že by měl někde ve státech v židovské komunitě učit ve škole hebrejštinu. Byli jsme tam asi hodinu, Eitan celou dobu pokřikoval a vůbec ho to nebavilo a mě se zeptali tak na dvě věty. Pocit jsme měli rozpačitý. Když se nám neozvali do dvou dnů, začínalo být jasné, že na sionistickou misi zřejmě pojede někdo jiný. Naši domněnku potvrdili zprávou těsně před Pesachem, když se Giyora vrátil ze školního výletu se zápalem plic, měli jsme připravit dům na Pesach a chystat sváteční večeři pro rodinu, která pohrdá náboženstvím… Na náladě nám to nepřidalo a i když jsme to přešli větou „všechno k dobrému“, vlastně nás oba překvapilo, že jsme z toho byli posmutnělí. Když jsme se po tom předpesachovém bláznovství asi za tři dny konečně zastavili, abychom to probrali, došlo nám, že zřejmě svitla naděje, že něco nebo někdo vyřeší za nás rozhodnutí, co před námi stojí.
A o co jde? Mno, jednak o mě. Víc než rok a půl doma bez práce, což je v Čechách pro matku běžnej stav, ale tady vůbec. Každý se ptá, kam půjdu pracovat a kdy a když krčím rameny, nechápavě kroutí hlavou, jestli jako dál hodlám pokračovat v té neplacené dřině okolo baráku a mimina, když si přece můžu najít nějaký fajn job a tohle někomu přenechat. No obvykle nechci, říkám si, že bych si to určitě jednou vyčítala, ale občas červíček pochybností zahlodá, jestli by opravdu nebylo přínosem pro všechny zúčastněné, kdyby capart několikrát týdně pár hodin trávil v partě vrstevníků. Když tu navíc vidím odrostlou generaci jesličkovým systémem a vůbec to nevypadá, že by to rodinné vztahy jakkoliv negativně poznamenalo… Zatímco moje setrvávání ve stavu bez práce rodinný rozpočet poznamenává významně. Ne, že by teoreticky nebylo možné přežit s odřenýma ušima s Giyorovým platem, ale prakticky se nám transformace ze dvou hi tec platů na jeden učitelský stále ještě nepovedla dokonat.
Pak Daniel. Náš prvorozený, co nám denodenně ukazuje, kolik duševního tréninku potřebujeme, abychom mu na jeho cestě životem dokázali být partneři a průvodci, co mu to usnadní a ne protivové, co ho od rána do večera komandují a jen přidávají na potížích. A nedokazuje to jen nám, ale i vychovatelkám ve školce, které se o něj již třetím rokem ve speciálním vzdělávání starají. A protože to není speciální náboženské vzdělávání, které je v naší oblasti nedostupné, nedostal se mnou, Nevem a Eitanem členství v klubu vyvolených – rozumějte židovství. Aktuálně úspěšně probíhá jeho začlenění do normální školky, ale protože taková akce je proveditelná pouze do školky v místě bydliště, začleňuje se mezi kámoše v ateistickém Tal El.Samozřejmě je nejdůležitější, aby mu bylo dobře, a dokončení procesu je až za tím, ale na druhou stranu, člověk nikdy neví, co se může stát, a neradi bychom ho nechali jakožto jediného člena rodiny ve stavu neúplné identity. Kromě jeho konverze jsme řešili, jestli v září půjde do první třídy, jak by měl podle věku (bude mu šest). Kdyby šel, pokračoval by v systému speciálního vzdělávání, na standardní první třídu by to nebylo.
No a my všichni, věřící rodina v ateistické vesnici, kde kromě nás šabat drží rabín a možná tři další jednotlivci s tím, že partner jim to bojkotuje. A jak jsme si vyzkoušeli, trávit šabat s přespáním u někoho, není nic pro nás. Zvát hosty na přespání k nám domů by asi mohlo být schůdnější, ale ani tam jsme se zatím nepropracovali. Takže šabaty jsme převážně sami se svými pomalu se rozšiřujícími znalostmi v náboženské oblasti, což není zrovna optimální stav a předání víry dětem nám to určitě neusnadní. Když tedy nepočítám návštěvy z rodinného kruhu, co k nám během šabatu zaskočí autem… Od věřících přátel posloucháme, že se máme přestěhovat někam, kde je to namixované. Jenže my máme náš dům rádi a představa, že bychom ho definitivně opustili, se nám nezamlouvá.
Není toho zas tak moc, abychom před tím museli zdrhat, já vím. Ale když se přidá ještě naše představa, že dva až tři roky v pěkném kanadském nebo americkém městečku bychom si mohli fajn užít, že by se vyřešila naše ekonomická situace a že jsem byla zvědavá, jak se žije židovské komunitě v zahraničí, asi není divné, že nás to lákalo. Jestli by ta zkušenost bývala stála za stěhování s třemi mrňaty z milovaného Izraele, přenechání domu a kocourů dočasně cizím lidem a všechnu tu byrokracii okolo, se už nedozvíme.
A tak jsme se pustili do těch rozhodnutí. Výměna nenažrance za spořící auto je první vlaštovka. O všech dalších zase někdy příště :-).
