Dva náročný týdny, kdy měl Giyora jeden výlet za druhým. Tu a tam se vrátil na noc, umyl nádobí ve dřezu a ráno připravil dětem svačiny, což je sice významná pomoc, ale nemění to nic na faktu, že jsem na děti byla z devadesáti procent sama. Všichni byli víceméně zdraví, což je hlavní, teda až na jeden pondělní nešťastný výlet do Naharyie, kdy Daniel cestou několikrát zvracel. Čili nebyla ani lekce, ani dětský hřiště, ale dlouhý den ve složení tří kluků a unavený mámy doma. Udělalo se mu fajn docela rychle a aspoň na zahradu do bazénu jsem to mohla vypustit, ale že bych si to kdovíjak užila, to ne. Eitan se neustále snaží dostat za nima, nějaká louže v nafukovací lodičce vedle ho absolutně nezajímá, já stojím v předklonu a držím ho, aby si nemáchal obličej v bazénu, což se mu stejně párkrát povedlo a vůbec ho to neodradilo od dalších pokusů. Nehledě na to, že bazén uchází i přes těch 12 záplat, který jsme na něj naplácali, a že před každým použitím je nutný ho dofouknout. Sice pár minut, ale zkuste si to s nima, že. Jiná cesta, než odložit mrně do ohrádky a za jeho nespokojeného řevu pumpovat, co to jde, se mi najít nepovedla. Asi je jasný, že v bazénu kluci během nepřítomnosti tatínka moc času nestrávili. Omezení bylo víc, přece jen to všechno pořád potřebuju držet poblíž sebe, návštěvami u kámošů, co jsou obvykle možné až po půl páté odpolední, riskuju dramatizaci večerních rituálů, protože je pak na všechno pozdě, děti jsou přetažený a já vyřízená. Když to chci od sebe nějak oddělovat, zvu domů babysitter nebo nevlastního synatóra, aby si pohráli s jedním potomkem, a já vyrážím se zbytkem klanu. Nedá se předpokládat, že když to máme všichni těžší, kluci z toho budou v kdovíjak super náladě a přetrhnou se mi pomáhat. A samozřejmě se to nedělo, jen přibylo dohadů, křiku, breku a scének. Giyora nám chyběl všem a byli jsme sakra rádi, že ty dva týdny bez něj pominuly.
Na tohle nesnadné období navázaly dva dny prázdnin k svátku Šavuot. Celkem 49 hodin šabatu a prvního dne svátku, kdy se na domácí práce nesmí sáhnout. A ještě den volna, kdy by to šlo, ale zas to po dlouhé době byla šance děti někam vyvést, čili nevyužijte to. Chtěly k moři a my jim chtěli vyhovět a vlastně jsme taky chtěli, tak jsme šli. No ukázalo se rychle, že to nebyl nejlepší nápad. Příště to chce v rozumější dobu, dovézt to oblečené v UV oblečcích, protože ač velcí oblékání už celkem dobře zvládaj sami, do těch těsných triček to bez pomoci nedali. Giyora se musel ještě dvakrát vrátit do auta, aby přinesl všechny věci, a já zatím asistovala drobotině. Za několik minut, které mně připadaly děsně dlouhé, byli kluci konečně patřičně zahalení před poledním sluníčkem a napatlaní krémem na místech, co zahalená nebyla, s nafouknutými rukávky a připravení na ponor do moře. Když se mi povedlo navlíct do UV oblečku i Eitana a s velkou slávou ho odložila na podložku, rychlým krabím poskokem se vrhl obličejem do písku tak, jak to s oblibou dělá do vody. Z toho se vzpamatovával dobrou čtvrt hodinu, co byl ochotnej být jen u mě na ruce, jinak řval. Nevo se opatrně přiblížil k vodě a nechal si vlnou smočit prsty u nohou. Tím to pro něj skončilo a vrátil se do přístřešku k nám stavět hrad z písku. S tím mu strašně chtěl pomoct Eitan, hlavně po kyblíku s vodou byl jak divej. No z toho zas byl divokej Nevo, tak jsem radši vzala mrňouse do moře. Další chyba. Jakkoli se rád máchá kdekoliv, nepochopil, proč by to měl dělat v oblečku. A zas řval všude jen ne u mě na ruce. Vrátila jsem se pod přístřešek a odlákala Nevoušovu pozornost od Eitana i hradu z písku chlazeným čokoládovým nápojem. Daniel se tvářil o něco odvážněji a do vody moc chtěl, nechal se od Giyory odnést do „hloubky“ asi půl metru a namočit se tam, ale tím to skončilo i pro něj. Vrátil se k nám a jal se s čokoládovým drinkem obsadit druhou z židlí, co jsme si donesli v naivní představě, že si snad jako sednem. Oba tam takhle seděli a zamyšleně zírali na tu spoustu vody, která v tom větru vážně budila dost respekt. Eitana jsem vyvlíkla z oblečku, že přece zůstane ve stínu. Jenže tomu se chtělo do vody právě v Adamově rouše, takže ve stínu už být vůbec nechtěl a trénoval mě neustávajícími pokusy zdrhnout do moře. A rozčiloval se, když jsem ho vracela na start. A protože byl unavenej, rozčiloval se dost. Myslím, že jsme tam nebyli ani půl hodinu, když kluci zafňukali, že už chtějí domů. To bylo pondělí a protože Giyora měl večer schůzku dvě hodiny jízdy autem od domova, zas jsem s klukama byla až do uspání sama.
Těšila jsem se, že v úterý, až budou děti ve školkách, konečně přijde na řadu nějaká ta péče o dům a ubyde něco z hromad prádla, ale Nevo se v půlnoci vzbudil bolestí, zřejmě zánět v uchu… Částečně to utišil prášek na bolest, asi do tří se v posteli dost mrskal, než to prasklo, pak už byl v pohodě. Ale do školky samozřejmě nešel. A tak si dům počkal na svou základní kosmetickou údržbu až do středy. Mimčo usnulo jako obvykle cestou do školky Neva a nečekaně spalo ještě hodinu a půl po návratu. Dům se mi povedlo zobyvatelnit dost na to, abych si na čtvrtek naplánovala sepsání záznamu do svého blogo deníčku.
Spící mimčo v autosedačce pohozené u dveří a já honem skáču do sprchy, abych si umyla hlavu. Uvažuju, co všechno chci sepsat, a že vlastně noc byla těžká a že mám spánkový deficit a jestli bych si spíš na půl hodiny, co budu mít čas, než pojedu na schůzku ohledně shrnutí Danielova nároku na speciální vzdělávání v příštím roce, nezdřímla. Vábivé myšlenky přerušil dětský pláč ve chvíli, kdy jsem na hlavu nanesla šampon. Hm, tak nic, pro změnu.
Nakonec teda teď, v pátek dopoledne, kdy si obvykle dáváme s mužem kafe na pláži a pak nakupujeme na šabat. To dneska nevyšlo, protože Giyora ve škole přednáší cosi o bezpečnosti silničního provozu. Myslím. Bylo by toho hodně, co psát, mnohem víc, než je tady, ale za půl hodiny jedeme vyzvednout Neva, pak Daniela, pak Giyora bude vařit a já lítat mezi prckama a pak bude šabat, už zas, uf :-).
